You Are Not Alone [Martinus Gunnarsen CZ]✔️

тєη💕

Pohled Emily:

Vzbudila jsem se a otevřela oči. Uviděla jsem Martinuse, který se usmíval od ucha k uchu a pozoroval mě.

„Baví tě to hodně?" protočila jsem panenkami a znovu přivřela oči, dokud jsem se plně nerozkoukala.

„Jo.. Na tebe bych se vydržel dívat celý život." zazubil se a na krátký okamžik přiložil své rty k mému líčku. To ještě spím?

„Neeee." zamračila jsem se a žďuchla ho do ramene.

„Jooo." přiložila jsem mu na rty prst, aby už nic neříkal. „Nevíš, kolik je hodin?" zeptala jsem se po chvilce, on zakroutil hlavou a ruku mi jemně odendal.

„Už je ti líp?" prohlédl si mě.

„Už jo." mírně jsem se usmála.

„To jsem rád..." usmál se a vzal si do ruky pramen mých vlasů. „Chceš udělat nový hairstyle?" zasmál se.

„Radši ne.." řekla jsem nejistě a kousek se od něj odsunula. Nechci riskovat. Haha ještě, aby mi ty vlasy podpálil, ne?

„Takže jo." vítězně se usmál, a i přes všechny moje námitky si mě posadil před sebe a začal tvořit. Hajzlík.

Když už to měl hotové, zašla jsem se podívat do zrcadla.

...Zas tak špatně to nevypadalo. Dobře. Vypadalo to fakt krásně. Sakra, vždyť on je v tom snad lepší jak polovina holek.

„Tinusi, ty by ses mohl stát kadeřníkem!" zamyslela jsem se, „I když.. Ne, zpěv ti jde o doooost líp. Ale ten účes je hustej. Kde jsi se ho naučil?"

„Nikde.. To jsem si prostě vymyslel." řekl a přitáhl si mě k sobě. Jo tak.

Zahleděl se mi do očí, přičemž já jsem se v těch jeho přímo ztratila. Tak dokonalé oči jsem ještě nikdy neviděla.
Nikdy jsem si ani nevšimla, že jsou tak krásné.
Vypadaly jako ta nejchutnější čokoláda na světě.

Pomalu se ke mně začal přibližovat.
Byli jsme od sebe milimetr, až se to nakonec stalo.
Jeho měkké a hebké rty se propojily s mými rty.

Udělal jeden malý pohyb a já ho zopakovala.

Takhle jsme tam ještě chviličku stáli, dokud se Martinus neodtáhl.

„Promiň." řekl, sklopil hlavu a odešel.

Nechal mě tam stát jako opařenou, samotnou, jen se svými myšlenkami. Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem se do něj zamilovala. Ne možná, ale určitě. Vždyť on mi doteď se vším pomáhá.. A ta jeho laskavost. Je to zvláštní, ale já jsem se do něj opravdu zamilovala.
..Ale ne tak, jak nějaká bláznivá fanynka, ale normálně. Žádná platonická láska.
Nevím, možná je to tím, že byl vždycky můj sen se s ním potkat - a ten se mi taky splnil, nebo tím, že... Že mi pomohl přenést se přes skoro všechny svoje problémy.. Aspoň z části mě dělá šťastnou. A to na něm oceňuju.

Vážně nevím.

„Nic se nestalo." zašeptala jsem do prázdna a vydala se do 'svého' pokoje.

Na nočním stolku se válela fotka s.. Se mnou a mojí mamkou..?
Jak se tady vzala?

Vzala jsem ji do ruky a pečlivě si ji prohlédla.

To focení si pamatuji.
Bylo to v Římě. Byla to skvělá dovolená.

Po fotce jsem přejela prstem a po tváři mi stekla slza. Hlavu jsem si položila do dlaní a znovu se rozbrečela.

„Emily." vešel do pokoje Martinus. Přisedl si vedle mě a začal mě hladit na zádech. „Neplakej." i přes to, že jsem mu zrovna brečela do trika, mě u srdce hřál pocit, že zrovna on utěšuje mě.