You Are Not Alone [Martinus Gunnarsen CZ]✔️

тнιятєєη💕

„Emily, otevři mi, prosím." slyšela jsem Martinusův tlumený, zoufalý hlas.

„Ne." odsekla jsem naštvaně.

„Potřebuji si s tebou promluvit." pěstí fláknul do dveří.

„No.. Vždyť já s tebou vlastně taky.." popošla jsem ke dveřím a odemkla je. Dveře otevřel a okamžitě se mi vrhnul do náruče. „Martinusi, chci zpátky do Drammen." řekla jsem a on se na mě nevěřícně podíval.

„N-e! Emil-ly t-o nesmíš!" zoufale mě chytl za ruce a zlomeně se mi zahleděl do očí.

„Proč? Abych tu dál poslouchala ty lži?" zkrabatila jsem obočí a čekala, co mi na to poví.

„Možná, že.. Vyhrň si to triko." popídl mě.

„No tak to v žádným případě."

„Emily, chci ti pomoct!" zvyšoval hlas. Zase. Došel ke mně a jemně chytl lem mého trika. Vyhrnul ho a zahleděl se mi do očí.

„Vidíš to?" prstem mi přejel po dosti viditelným žebru.

„Ale.. To nemůže být pravda!" fňukla jsem.

Chytl moje zápěstí. „Vidíš?" odmlčel se. „Emily, už když jsi sem přijela, byla jsi hubená jak špejle a ty chceš ještě víc zhubnout?" zamračil se.

„Ne, přestaň! Už to chápu! Měli jste pravdu. Omlouvám se." rozbrečela jsem se a padla mu do náruče.

„Slib mi, že začneš jíst normálně." pevně mě objal.

„Pokusím se." vzlykla jsem. Je toho na mě moc.

„Pojď za mnou." chytl mě za ruku a odvedl mě do kuchyně. U stolu seděl Marcus a když zaregistroval moji přitomnost, povzbudivě se na mě usmál.

Jídlo mi ohřál a znovu ho přede mě položil. „Tak, a teď to před námi sněz." na sucho jsem polkla. Asi jsem v háji.

Do ruky jsem si vzala vidličku a nabrala na ní trochu rýže s omáčkou. Strčila jsem ji do pusy a už se ve mně vyvolával pocit zvracení.
Nějak jsem ho zahnala a rýži nakonec spolkla.
No není to zas tak nedobrý, jak jsem si myslela.

Takhle to pokračovalo dál, dokud jsem neměla všechno snězené.

„Emily! Ty jsi to zvládla!" řekl Martinus šťastně a ze široka se usmál.

„Děkuju, že jsi mi otevřel oči." objala jsem ho.

„Že tu s námi přece jen zůstaneš?"