You Are Not Alone [Martinus Gunnarsen CZ]✔️

тωєηтγ тωσ💕

„Dáš mi ještě jednu šanci?" řekl smutně a přistoupil ke mně blíž. Jednu ruku mi položil na rameno a zahleděl se mi do očí.

„Martinusi.. Promiň, ale ne." odmlčela jsem se. Bylo vidět, že jsem ho tím zaskočila a byl ještě víc smutnější. „Tohle prý nebylo poprvý a-"

„Takže ty jsi jí to řekl?" otočil se a zařval na Marcuse. Marcusovi do tváře okamžitě přiletěla Martinusova pěst. Marcus na nic nečekal a ránu mu oplatil.

Snažila jsem se je od sebe odtáhnout, ale vůbec to nešlo. Jako bych tam v danou chvíli vůbec nebyla.

„Přestaňte!" zařvala jsem nakonec a oni se na mě otočili. Oba byli úplně domlácení a jejich ksichty byly fialovo modro červený. Oba měli roztržený rty a škrábance na tvářích. „Jdu se sbalit.."

„A-ale..." řekl zoufale Martinus.

„Ne, Martinusi." řekla jsem a odkráčela do svého pokoje.

Pro jistotu jsem se zamkla, protože nechci poslouchat Martinusovi kecy o tom, jak za to nemůže.

Kufr tady mám od tý doby, co jsme se stavovali u nás doma. Myslím po tom pohřbu.

Když jsem si zrovna skládala nějaké oblečení do komínku, ozvalo se zaklepání.

Prvně se mi nechtělo ty dveře odemykat, ale pak jsem se nakonec přemohla a odemknula je.

Pomalu se otevřeli a mně se naskytl pohled na dost smutnýho Martinuse.

„Můžu si s tebou promluvit?" řekl a zlomil se mu hlas. Bylo vidět, že hodně brečel.. Oči měl začervenalé a opuchlé.

„No jo.." nechala jsem ho vejít dovnitř. „Tak, co potřebuješ?" mírně jsem si povzdechla a sedla si na postel.

„Já se ti chci strašně moc omluvit." šeptl zoufale.

„Jo, aha.." odfrkla jsem si.

„Prosím, neodjížděj." klekl si přede mě a začal prosit.

„Martinusi, byl jsi poslední komu jsem věřila." zakroutila jsem hlavou. „Teď už nemám nikoho... A už mě prosím nech sbalit se."

„No, dobře. Ale nechám tě jen, protože tě miluju." dal mi krátký polibek do vlasů a se sklopenou hlavou vyšel z pokoje.
Zavřel za sebou dveře a zády po nich sjel.
Byly slyšet tiché vzlyky, takže brečel. Možná mi ho bylo trochu líto... Ale zavinil si to přece sám, ne?

Oblečení a ostatní věci jsem naskládala do kufru a únavou si lehla na postel.

Po tváři mi stekla slza a za ní několik dalších. Vlastně to byly přímo Niagarské vodopády. Jsem strašně zklamaná. Nikdy jsem si nemyslela, že je Martinus zrovna takový.
Ale co když za to opravdu nemůže? Z vlastní zkušenosti vím, že tyhle zmalovaný blbky jsou pěkný mrchy a na všechny kluky se vždycky vrhnou, takže... No uvidíme... Ale doufám, že se to ještě nějak vyřeší. I když o tom zároveň pochybuju.

Víte jak strašný je tohle pocit? Ten vztek, smutek a bolest zároveň. Strašné.