You Are Not Alone [Martinus Gunnarsen CZ]✔️

єιɠнт💕

„Dobré ráno." vlezl mi do pokoje Marcus a tím mě probudil.

„Dobré." pokusila jsem se o úsměv.

„Martinus šel s klukama ven a vzkázal mi, ať se o tebe postarám." usmál se a došel ke mně, „Rodiče s Emmou nejsou doma... Tak mě napadlo, že bychom se mohli nějak více seznámit."

„O tobě vím všechno." sedla jsem si, „Ale ty o mně nevíš nic." zakroutila jsem hlavou.

„Tak mi o sobě něco pověz." znovu se usmál a přisedl si blíž ke mně.

„Řeknu to zkráceně.. Moje oblíbená barva je modeá, dřív jsem sportovně střílela a... Doslova vás žeru." podepřela jsem si dlaní bradu, „Později se toho o mně určitě dozvíš víc."

„Máš nějaké sourozence?"

"Bohužel ne.." řekla jsem a sklopila hlavu. A už ani mít nebudu.

Pohled Marcuse:

Emily je hezká, ale.. Když vidím, jak se na ni Martinus vždycky dívá, jak na svatý obrázek, vím, že je jeho. Jednou určitě bude.

Každopádně jim to budu přát, protože na holky mám větší štěstí já. Egoista.

„Je mi tě strašně moc líto." řekl jsem a přitáhl si ji do objetí.

Odtáhla se a sklopila hlavu. I přesto jsem si ale nemohl nevšimnout, že brečí. Ach jo.

„Klidně se vybreč. Potom ti bude líp." položil jsem si zpátky do postele a ona se ke mně přitulila.

×××

„Jdu se projít. Potřebuji si vyvětrat hlavu." řekla neutrálně, zvedla se z postele a odešla.

Na zemi ležela nějaká fotka. Zvedl jsem ji a uviděl na ní smějící se holčičku, kterou objímala nějaká paní. Byly si velice podobné.
Myslím, že to byla Emily s její mamkou.

Fotku jsem jí položil na její noční stolek a odešel z pokoje.

Nalil jsem si do skleničky vodu a napil se. Všiml jsem si, že prší. To určitě přijde úplně mokrá.

Počkat... Co když se ztratí? Vždyť to tu vůbec nezná.

Pokud to patnácti minut nepřijde, půjdu ji hledat. Možná přeháním, ale kdyby se fakt ztratila, Tinus by mě zaživa pohřbil u nás na zahradě..

×××

Ještě má dvě minuty.

Někdo zaťukal a já se vydal ke dveřím. Ty jsem otevřel a uviděl Emily, která byla promoklá až na kost a celá se klepala zimou.

Okamžitě jsem ji objal, abych ji zahřál. Bylo mi jedno, že je mokrá. Jestli dostane chřipku tak mě taky zabije.

Vzal jsem ji do náruče a odnesl ji do koupelny.

„Převleč se do suchýho oblečení a přijď za mnou." řekl jsem a zavřel za ní dveře.

Asi po dvou minutách za mnou přišla. Zabalil jsem ji do deky a posadil si ji na klín.
Rukama jsem ji objal kolem pasu a hlavu si položil na její rameno.

„Už je ti teplo?"

„Celkem jo." šeptla a blíže se ke mně přitulila.

„Měl jsem strach, že se ztratíš." zašeptal jsem i já, ale spíš sám pro sebe.