You Are Not Alone [Martinus Gunnarsen CZ]✔️

тняєє💕

13.7. 2017

V noci jsem se vzbudila na hrozně hlasitej kašel. Byla to mamka.
Vyletěla jsem z postele a rychle běžela do ložnice.
Mamka seděla na posteli a přímo se dusila.
Okamžitě jsem běžela pro telefon, abych zavolala sanitku.

Vše jsem jim vyřídila a šla zpátky za mamkou. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, strašně jsem panikařila.

Přinesla jsem jí vodu, aby se napila.
Trochu jí to pomohlo, bohužel jen na chvilku.
Asi po dalších třech minutách sanitka konečně přijela.

Mamku si nabrali na nosítka a běželi s ní k dodávce.

„Můžu jet s vámi? Prosím." po tvářích mi stékaly horké slzy. Byla jsem totálně na dně.

„Vaše matka je v kritickém stavu. Bohužel to nebude možné." řekl mi jeden ze záchranářů a běžel za ostatními.

Tak, a je to tu. Doufala jsem, že na tohle nikdy nedojde. Je mi jasné, že dřív nebo později mamka umře.
Dřív jsem si dávala samý naděje, no později jsem zjistila, že to nemá cenu... A od té doby se snažím se vším smířit. No, jak můžete vidět, je to k ničemu.

Hned po tom koncertu za mamkou přijdu. Možná si říkáte, že.. Že kvůli koncertu nezajdu za vlastní matkou, ale.. Vy nevíte, jak se cítím! Moje mamka umírá a já se mám setkat se svými vzory, idoly.. Vždycky byl můj sen je vidět.

Vrátila jsem se zpátky domů a posadila se na svoji postel.
Hlavu jsem si položila do dlaní a nechala dalším slzám volný průchod.

Lehla jsem si na břicho a hlavu zabořila do polštáře.
Ten budu sušit nejméně dva dny, jak jsem do něj celou dobu brečela.

Nějakým způsobem jsem ale, přece jen po chvilce usnula.

×××

Ráno, když jsem se vzbudila, jsem měla strašně zalepené oči. To bude určitě od těch slz.

Vstala jsem a zašla do koupelny. Když jsem se podívala do zrcadla, tak jsem se málem zhrozila.

Vypadala jsem úplně jak zombie. Červené, opuchlé oči, pod nima velké a tmavé kruhy, vlasy jsem měla rozcuchané tak moc, že mi trvalo nejméně půl hodiny je rozčesat. Hrůza.

Normálně se nemaluji, no tentokrát to prostě jinak nešlo.

Korektor - který jsem následně zapudrovala, řasenka a lesk na rty. Nakonec to nevypadalo zas tak zle...
Už jsem vlastně vypadala vcelku normálně.

Na sebe jsem si oblékla (média), a své blonďaté vlasy jsem nechala rozpuštěné.

Víte.. Kdybych měla říct, co se mi na sobě nejvíc líbí, asi by to byly oči. Jsou velké a pronikavě modré. Bože, co to tu zas melu? ...Sračky.

Cinkl mi telefon. Oznamoval příchozí zprávu.

„Ahoj zlatíčko :) můj stav se ještě více zhoršil :( ale nedělej si kvůli mně starosti. Hlavně si ten koncert užij. Vím, jak jsi se na něj těšila, takže mnou se vůbec nezaobírej. Pak mi když tak napiš :) S láskou máma. :*" ach... Tohle je prostě ta nejdokonalejší máma na světě.

„Mami. Držím ti pěsti :) zítra se za tebou stavím :) a kdyby náhodou.. Děkuji ti za všechno, co jsi pro mne kdy udělala. Jsi ta nejlepší máma na světě. Miluju tě <3"

×××

„Ahoj Becky." pozdravila jsem ji, když jsem došla k jejímu domu. Do Osla nás odveze její mamka.

„Ahoj Emily. Co se stalo? Jsi nějaká smutná." položila mi ruku na rameno.

„Mamku odvezli v noci do nemocnice.." řekla jsem a už neměla daleko od pláče.

„Ježiš Em." řekla a objala mě, „Ona to zvládne. Musíš věřit." ...jenže tohle už na mě dávno neplatí.