You Are Not Alone [Martinus Gunnarsen CZ]✔️

тωєηтγ fσυя💕

„Auuu!?" vyjekl jsem z polospánku a rychle otevřel oči.

„Martinusi.." řekla Emily zděšeně, „Ty se řežeš?" ukázala na moji dořezanou ruku. A sakra.

„Už to tak bude..." semkl jsem rty a čekal, co mi na to řekne.

„A proč?" řekla smutně a přejela mi po pořezaným zápěstí, načež jsem znovu ucukl.

„Protože jsem byl na dně. Prostě jsem se nedokázal smířit s tím, že odjedeš a už se nikdy neuvidíme." zakroutil jsem hlavou a po tváři mi stekla jedna neposlušná slza.

„Je ti jasný, že ty jizvy ti tam zůstanou napořád?"

„Jo, je." ušklíbl jsem se, „Aspoň si vždycky vzpomenu na to, jakej jsem byl debil a co jsem ti udělal. Vlastně bych na to spíš chtěl zapomenout, jenže to prostě nejde. Nikdy si to neodpustím, protože jsem přišel o to nejlepší a nejkrásnější děvče na světě." zabořil jsem hlavu do polštáře a nechal své slzy volně se do něj vsakovat.

„Pane bože, Martinusi." lehla si na mě a začla vzlykat. „Vždyť sis kvůli mně ublížil." opřela si hlavu o moje záda. „To si zas nikdy neodpustím já."

„Jenže za to si můžu já sám. Já jsem si to zavinil." zamumlal jsem.

„Slib mi, že už to nikdy neuděláš."

„Neudělám." mírně jsem se usmál, i když to nemohla vědět. „A ty chceš do Drammen odvézt, nebo jak?" odvedl jsem řeč na jiné téma a pak si mírně povzdechl. Zvláštně si mě přetočila, aby mi mohla vidět do obličeje a nahodila nechápavý pohled. „Řekl jsem, že ti v tom nebudu bránit. Pokud budeš beze mě šťastná, budu taky šťastný, přestože mě ta bolest bude zevnitř přímo sžírat." zahleděl jsem se do těch jejích oceánsky modrých očí.

„Ale já už nikam nechci jet." zabořila mi hlavu do hrudě. „Chci tu s tebou zůstat." zamumlala a já ji štěstím objal.

„Proboha Emily! Víš jak jsem šťastnej?" ani vám nedokážu popsat, jakou jsem měl v danou chvíli radost. Tohle je opravdu ta nejskvělejší dívka v celém vesmíru.

„Že jsme zase spolu?" zvedla hlavu a usmála se na mě. Její oči se překrásně blyštily.

„No jasně! Copak si myslíš, že bych odmítnul vztah s tebou, ty trubko?" dal jsem jí krátký polibek na nos. „Ještě jednou ti děkuju, že jsi mi odpustila. Navždycky ti budu dlužnej." přitulil jsem se k ní.

„Nebudeš." mrkla na mě a znovu se ke mně přitulila.
„Bolí tě ještě ten obličej?" řekla po chvíli.

„Celkem jo... Ale za pár dní to bude v pohodě." co si budeme povídat, nepral jsem se poprvý. Už mám nějaký ty zkušenosti.

„Doufám, že se spolu už bavíte... Oba dva jste takoví moji malí chudinkové." zasmála se. Její smích bych mohl poslouchat pořád. Počkat.. Marcus není její. Já jsem její.