You Are Not Alone [Martinus Gunnarsen CZ]✔️

sιx💕

Pohled Emily:

Na tváři mě šimraly sluneční paprsky, a tak jsem neochotně otevřela oči. Byla jsem v cizí místnosti, ve které jsem nikdy před tím nebyla. Otočila jsem se za sebe a uviděla... Martinuse Gunnarsena? Cože? Posadila jsem se na postel a začala přemýšlet, co se vlastně stalo. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit.
A pak mi to došlo.

Zase jsem se rozbrečela.

„Emily." řekl soucitně a okamžitě mě objal. „To bude dobrý." no, právě že nebude.

„Nebude." vzlykla jsem.

„Shhh." řekl a posadil si mě na klín. „Slibuju, že tady pro tebe vždycky budu. Sice tě ani neznám, ale to mi je úplně jedno." Becky taky říkala, že tu pro mě vždycky bude... Počkat, Becky.
Nějak to potom budu muset dořešit.

Ale možná, že mu můžu věřit.

„Věř mi." řekl a pohladil mě po vlasech. Jako by mi četl myšlenky...

„Dobře." řekla jsem a schovala si hlavu do jeho hrudi, „Jsi asi poslední, koho ještě mám." zamumlala jsem se.
Myslím, že se na mě Becky naštvala... Že jsem ji 'vyměnila' za někoho 'lepšího'.

„Chceš se ještě prospat?" pohladil mě po vlasech. Awww..

„Já.. Asi jo."

„Zůstanu tu s tebou." pousmál se.

,,Nemusíš." zívla jsem si a lehla si zpátky pod zahřátou peřinu, kterou jsme do teď sdíleli..

„Ale já chci." vzhledem k tomu, že neměl zrovna největší postel, jsme na sobě byli celkem nalepení. No nijak mi to nevadilo, spíš mě to tak nějak uklidňovalo. A mimochodem, tohle byl stejně vždycky můj největší sen, takže nevím, co tady vůbec řeším.

×××

„Martinusi, já tu nemám žádný oblečení." řekla jsem zděšeně a chytla se za hlavu.

„Já vím. Půjdeme nakupovat."

„Ah-ha.." jak dlouho tu jako budu? Ne, že by mi to nějak vadilo, ale... Přijde mi, že pro ně budu spíš zátěž.

„Tady máš hřeben." podal mi ho s úsměvem.

„Díky.." odešla jsem do koupelny a učesala se. To bylo taky jediný, co jsem mohla udělat.
Nějaký ty šminky si taky musím koupit.

Rychlou chůzí jsem scházela schody a jejikož jsem měla sklopenou hlavu, do někoho jsem narazila.
Oba jsme spadli a skutáleli se až dolů. Zvedla jsem hlavu a uviděla usmívajícího se Martinuse.

„Proč se tak usmíváš? A promiň." sjela jsem ho pohledem od hlavy až k patám.

„Nic, jen.. Sluší ti to." uculil se a pomohl mi zvednout se. Zavrtěla jsem hlavou.

„A co na to řekli tvoji rodiče? Na to, že tu jsem..?" jeho odpovědi jsem se celkem bála.

„Nezlobili se. Pojď, představím tě." objal mě okolo pasu a vedl mě do nějaké místnosti. Nešel před tím náhodou nahoru?

„Dobrý den." pozdravila jsem tiše.

„Ahoj Emily. Já jsem Anne a tohle Kjell." vřele se na mě usmála už od pohledu milá paní.
..Tyhle věci už vím dlouho, ale tak co...

„Ráda vás poznávám." podala jsem jim ruce a potřásla si s nimi.

„Tykej nám, prosím. Víme, co se stalo, takže nám klidně můžeš říkat 'mami' a 'tati', jestli chceš." usmál se Kjell.

„Je nám to fakt hrozně moc líto." řekl Marcus smutně a na okamžik si mě přitáhl do hřejivého a procítěného objetí.

„To je dobrý." odmlčela jsem se, „Já.. Strašně moc vám děkuju za to, že tu můžu být... Ale stejně se budu muset vrátit do Drammen."

„Nebudeš. Klidně tu můžeš zůstat do osmnácti. I déle. " řekla Anne.

„Ale... To přece nejde." sedla jsem si na židli.

„Jestě to nějak dořešíme." usmál se Kjell a položil přede mne snídani, načež jsem mu poděkovala a pustila se do jedení.