You Are Not Alone [Martinus Gunnarsen CZ]✔️

ηιηєтєєη💕

„Co by jsi chtěla dneska dělat? Marcus tu není." řekl šibalsky.
Zasmála jsem se, ale nic jsem neříkala. No, zasmála jsem se... Ono už to taky nikdy nebude takový ten smích, jako dřív.. „Noo?" řekl znovu.

„Já nevím..." zakňučela jsem.

„Emily.." povzdechl si. ,,Já se strašně nudím." řekl a položil si hlavu na můj klín. Jednou rukou jsem mu zajela do vlasů a začla si s nimi hrát.

„Ale mohl bych tě seznámit s pár kamarádama, co tu bydlí." navrhl po chvilce.

„Tak dobře.. Jdu se převlíct."

×××

„Takže... Mohli bychom se stavit za Jacobem.. Spousta lidí z naší školy jela na tábor, ale on tam nejel. Nebydlí moc daleko. Je to jen pět minut od nás." řekl a chytl mě za ruku.

Celou cestu jsme si povídali a smáli se, dokud jsme nedošli k domu toho kluka.
Martinus zazvonil a čekal, až někdo otevře.
Po několika vteřinách se dveře otevřely a v nich se objevila mladá paní.

„Dobrý den." pozdravili jsme naráz.

„Ahoj děti." vřele se usmála. „Co potřebujete?" s úsměvem si nás prohlížela, až mi to přišlo trošičku divný.

„Je doma Jacob?" zeptal se Martinus.

„Omlouvám se, ale není. Odjel na týden k babičce."

„Aha.. Dobře, děkujeme. Na shledanou."

„Na shledanou." řekla. Já ji taky pozdravila.

„Tak.. Nechceš jít k tomu jezeru?" prohrábl si vlasy a já přikývla. „Tak dobře." taky se zasmál a objal mě kolem ramem, čímž si mě přitáhl blíž k sobě. Když jsme tam došli, posadili jsme se na lavičku a začli si povídat.

Někdo nás ale vyrušil.

»Ahoj, Martinusi." zjevila se za námi nějaká holka.

„Jé." oči se mu rozzářily a usmíval se jak měsíček na hnoji. Něco mi tu nehraje.. „Ahoj Lucy!" odmlčel se, „Tohle je moje holka, Emily. Emily, tohle je Lucy." usmál se na mě.

„Těší mě." řekla a podala mi ruku.
Když pochopila, že si s ní ruku podávat nehodlám, stáhla ji zpátky.

„Jo, mě taky." odfrkla jsem si a přimhouřila oči.

„No a jak se máš?" ta.. Lucy si sedla vedle Martinuse a on mě začal úplně ignorovat.

„Jo, ujde to..." mykl rameny. „A ty?"

Začali si spolu povídat úplně a mě si vůbec nevšímali.

„Martinusi?" přerušila jsem jejich záživnou konverzaci.

„Jo, pak mi to řekneš. Lucy, pokračuj." když to řekl, krev se mi v žilách vařila úplně. Zvedla jsem se a rychlými kroky od nich odešla. Pochybuji, že si všimli, že už tam nejsem.

Nevím, jestli mám žárlit... Usmíval se na ni jinak, než na mě. Na mě se tak hezky neusmíval, ani nedíval.

A když je mu kamarádka přednější jak přítelkyně...

Došla jsem k nim domů a zaklepala. Snad už je Marcus doma.

Po chvíli Marcus otevřel a já mu okamžitě padla do náruče.

„Emily, co se stalo?" řekl a já se zase rozbrečela. Nic jsem mu na to neřekla a dál ho jen objímala.