You Are Not Alone [Martinus Gunnarsen CZ]✔️

fιfтєєη💕

„Emily, ty jsi případ." zakroutil hlavou a ponořil se. Byla zábava ho pozorovat. Různě se kroutil a mrskal sebou.

Po chvilce už vylezl a vyndal si z vaku ručník. Osušil se a podíval se na mě. „Půjdeme už?" zeptal se. „Je docela chladno." rozhlédl se kolem sebe.

„Asi jo." přikývla jsem a zvedla se.

Tiše jsme vedle sebe kráčeli a ani jeden z nás nemluvil. Vůbec nám to nepřekáželo.

Došli jsme k jejich domu, Martinus odemčel a nechal mě jít první.

„Marcusi?" zakřičel, ale odpovědi se nedočkal. „Tak jsme tu asi sami." mykl rameny a vzal mě za ruku. Pod jeho dotekem jsem se trochu zachvěla, ale snažila jsem se chovat normálně. Jenže v jeho přítomnosti to prostě nejde!

Společně jsme došli do jeho pokoje a sedli si na jeho postel. Šibalsky se usmál a vzal do ruky jeden polštář. Praštil mě ním a proto jsem chytla druhý polštář a ránu mu opětovala.
Vznikla z toho polštářová bitva, dokud do mě Martinus neudeřil polštářem tak, že se po pokoji rozletěly tisíce peříček a já vypadala jak opelichaná slepice.

„Ah-ha no." začal se smát, no mně do smíchu moc nebylo.
„Pojď se převlíct, já se to zatím pokusím uklidit." řekl se smíchem. „Promiň." zašeptal ještě.

„Tohle ti nedaruju." podívala jsem se na něj a přimhouřila oči.

„Nezlob se na mě." zakňučel a nevinně se usmál. Byl sladkej.

Zalezla jsem do koupelny a peříčkové oblečení ze sebe svlékla. Oblékla jsem si čisté, neopeříčkované oblečení. Sehnula jsem se k vaně a vytřepala peříčka, která jsem měla ve vlasech. Ještě jsem se prohlédla v zrcadle a pak jakž takž spokojená vyšla z koupelny.

Z Martinusova pokoje vycházel zpěv a všelijaké zvuky. Pomalu jsem přicupitala a začala ho pozorovat.

„Tonight we gonna li-li-light it up!" zpíval si a přitom se motal kolem koštěte. Spíše řečeno tancoval.
Bylo to strašně vtipné. Po chvilce jsem to nevydržela a začala se nezastavitelně smát. Všimnul si mě a přestal. Znovu jsem se smála. Díky němu.

„Už se nezlobíš?" došel za mnou a přitáhl si mě za boky.
Hlavou jsem mírně zakroutila a zahleděla se do jeho překrásných očí.

Pomalu se ke mně přibližoval, až se to nakonec stalo. Naše rty do sebe zapadly jako puzzle. Z nevinného polibku se stal vášnivý a dravý. Martinus se po chvilce odtáhl a opřel si své čelo o to mé.

„Emily... J-já tě m-miluju." řekl a sklopil hlavu. Vážně mi teď Martinus Gunnarsen řekl, že mě miluje? Bože.

„J-je to divný, ale.. Já tebe taky." řekla jsem nejistě, on zvedl hlavu a široce se usmál.

„Budeš moje princezna?" v jeho očích se blýskaly miliony malých jiskřiček.

„Ano." řekla jsem a on mi věnoval vlhký polibek na čelo.

„Nyní jsem ten nejšťastnější člověk v celým vesmíru." řekl a znovu se šťastně usmál. I já byla šťastná.