You Are Not Alone [Martinus Gunnarsen CZ]✔️

тωєηтγ тняєє💕

Pohled Martinuse:

Sjel jsem po dveřích jejího pokoje až na zem a rozbrečel se.
Nikdy jsem kvůli žádný holce nebrečel, no tady je to jiný. Emily má v sobě takové zvláštní kouzlo a není jako ostatní.. Je jiná. A to je na ní skvělé.
To s tou Lucy.. Vrhla se na mě, a já, aniž bych si to uvědomoval, jsem se nijak nebránil. Až když tam přišla Emily, tak mi všechno došlo. Ach bože, já jsem takový vůl.

Jenže tohle si u ní jen tak nevyžehlím.

Asi po půl hodině jsem se zvedl a odešel do koupelny. Z poličky jsem sebral malou krabičku a vyndal z ní jednu žiletku.

Zamčel jsem dveře a zády se opřel o vanu.

Smutně jsem se na žiletku podíval a přiložil si ji k levému zápěstím.
Žiletkou jsem rychle škubl a na zápěstí se mi ihned objevila krvavá čára.

Ještě jsem udělal další čtyři tahy, žiletku umyl a vrátil ji zpátky na své místo. Po ruce mi stékaly pramínky krve. Hodně to štípalo a bolelo.
Ale bylo to takové uspokujující, v tu chvíli jsem zapomněl na všechny problémy a realitu a byli jsme tu jen já a moje ostrá žiletka.

Tak zase zítra, paa. Zamával jsem tý žiletce a vyšel z koupelny. Mohl by mi tu někdo říct, co jsem fetoval? Já bych to totiž velice rád věděl. I když, možná to bylo z nedostatku spátnku, co já vím.

Napadla mě trošku šílenější věc. Chtěl jsem jít spát k Emily.

Tiše jsem otevřel dveře od jejího pokoje a přicupital k její posteli. Upřímně, byl jsem šťastnej, že se nezamkla.

Posadil jsem se k ní a tiše sledoval jak spí.
No, to jsem si ale jen myslel, že spí.

„Co potřebuješ?" zašeptala a otevřela oči.

„Já... Jsem si k tobě chtěl jít lehnout." zakroutil jsem hlavou.
„Ale vidím, že ty mě tu očividně nechceš, takže dobrou." zvedl jsem se a smutně odešel.

„A divíš se?" řekla naštvaně, odmlčela se a já se u jejích dveří zastavil. „A nebo.. Promiň. Jo, klidně si sem lehni." dořekla to a já jsem měl strašně obrovskou radost.

„Děkuju, děkuju, děkuju!" řekl jsem šťastně a došel k ní. Rychle jsem si vlezl pod její peřinu a objal ji. Kupodivu vůbec neprotestovala.
„Emily?"

„Ano?" šeptla.

„Vím, že jsem se tě na to zeptal dneska už mockrát, ale.. Myslíš, že mi to nikdy odpustíš? Byl jsem vůl a nevěděl jsem, co dělám." povzdechl jsem si.

„Ještě si to rozmyslím." řekla a já jsem byl ještě víc šťastnější. „Navíc, každý dělá chyby.."

„Bože Emily.. Ty jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo." zavrtal jsem hlavu do jejích voňavých vlasů. „Dobrou noc."

„Dobrou."