Přátelé z dětství

Pauza a přiznání

Pohled Dominika:

Se Sárou jsme si dlouho povídali, vyprávěl jsem jí o New Yorku. Taky se mnou probrala Marka a přesto že jsem se vrátil proto, abych jí řekl co cítím tak jí ujišťuji o tom, že to zvládne a vše se vyřeší. Vím chtěl jsem být jednou sobecký ale nemůžu s ní prostě sobecký být nemůžu. Chci aby byla šťastná a nezáleží na tom s kým hlavně aby byla šťastná....

Pohled Marka:

Nechci se se Sárou už dál hádat. Musím se jí omluvit a ne jen nějak obyčejně. Pro začátek jsem jí poslal obrovskou kytici růží, doufám že se jí bude líbit. Právě mířím za ní, přeci jen osobní omluva je nejlepší. Zazvonil jsem a čekal. Otevřel mi Dominik ani jsem nevěděl, že se vrátil pozdravili jsme se a pozval mě dál. ,, Sáro je tu Marek" zakřičel směrem nahoru. Sára rychlostí blesku seběhla dolů a zavedla mě do pokoje. Na pracovním stole jsem viděl kytku co jsem jí poslal. Usmál jsem se. ,, Sáry chtěl jsem se ti omluvit za to jak to poslední dobou mezi námi probíhalo, měl jsem toho nad hlavu a dost často reagoval přehnaně i kvůli maličkosti. Chci abys věděla že tě miluju a slibuju že se už nebudeme tolik hádat." Dokončil jsem svůj proslov a čekal na její reakci. Chvíli přemýšlela a pak začala mluvit....

Pohled Sáry:

Během toho co se mi Marek omlouval jsem z nějakého důvodu pořád myslela na to, jestli bychom si neměli dát pauzu. Když domluvil tak se na mě upřeně podíval a čekal jak zareaguji. Chvíli jsem přemýšlela a nakonec jsem se rozhodla, že menší pauza nám neuškodí. ,,Marku moc si cením tvé omluvy a taky tě miluju ale... myslím, že bychom si měli dát pauzu." V jeho tváři jsem viděla jen zklamání a smutek. ,,Takže to znamená konec?" zeptal se ztrápeným hlasem. ,,Na nějakou dobu ano, je mi to líto Marku". Odpověděla jsem. Marek už nic neřekl jen smutně přikývl a odešel. Když jsem došla dolů hned jsem objala Domču. V hlavě jsem si pořád opakovala otázku stálo by za to dát mu šanci? Stál by o to vůbec?  Z myšlenek mě probudil Dominikův hlas. ,,Je mi moc líto, co se stalo s Markem a vím že tohle je ta nejhorší chvíle na to ti přiznat co k tobě cítím ale k čertu s tím. Sáro miluju tě, už delší dobu přibližně od chvíle co jsi mi řekla o tom jak tě Jirka podvedl. Snažil jsem se to ignorovat protože jsem ti nechtěl komplikovat život. Dokonce jsem vzal tu práci v New Yorku jen proto, abych na tebe zapomněl ale nejde to... Miluju tě a nemůžu s tím nic dělat...miluju tě." Byla jsem tak v šoku z toho co mi říkal, že jsem si ani neuvědomila, že jsem začala brečet. díval se na mě očima plnýma strachu, nejistoty ale především lásky. V ten moment všechny moje pochyby zmizeli a já si byla jistá, že mu tu šanci dám.....

Pohled Domči:

Všechno jsem jí to řekl, no... spíš jsem to ze sebe vychrlil takže ani nevím jestli to byla schopna vnímat. Každopádně jsem rád, že je to venku a už se tím nebudu muset užírat. Teď už jen počkat na to jak zareaguje. Podíval jsem se na ní a všiml jsem si že brečí, To nevěstí nic dobrého a já trouba si myslel, že by mi možná dala šanci.  Pořád je tu ale ta malá naděje, že mi tu šanci dá, ale...co si to namlouvám jsem až příliš naivní. Moment co to?  Přerušil jsem tok svých myšlenek a soustředil se jen na její hebké rty, které se nacházeli jen pár milimetrů od těch mých. Najednou se naše rty spojily, ona je spojila, ona mě políbila. Byl jsem v šoku ale polibek jsem jí oplácel s tou největší láskou jakou jsem jen mohl protože to co se právě teď dělo bylo dokonalé a já jen doufám že to není jen sen....

Další část, jaký na ní máte názor? Co myslíte byl to sen nebo skutečnost, jak to bude pokročovat dál? Budu ráda za každý váš komentář a nápad. Jste skvělí a moc děkuji že mě motivujete k psaní. ♥♥