Spojeni Osudem ✔️

1. Kapitola

,,Pane, našli jsme ho!“ do kanceláře policejního komisaře v Carson City v Nevadě doslova vletěl mladík, na němž visel jeho značkový oblek. S dechem byl na tom hodně špatně, což znamenalo, že měl dost naspěch.

,,Kde je?" komisař samou nedočkavostí drtil tužku v ruce. Netrpělivě s ní poťukával do stolu. Vteřina se zdála být minutou a minuta, hodinou. Místností se neslo ticho jako na hřbitově, které narušoval jen zvuk hodin a mladíků splašený dech.

,,Tady," odpověděl za mladíka ten, koho komisař nekonečně dlouho hledal.
,,Roberte, už ti někdo řekl, že je neslušné civět s otevřenou pusou?" hlavu, na které mu rostly vlasy černé jako uhel, naklonil trochu na stranu a roztáhnul ruce, které měl schované v hnědé kožené bundě. Pak se podíval na vyhublého mladíka a poslal ho pryč.

,,Pane?“ čekal na souhlas svého nadřízeného.

,,Nechej nás, Briene,“ kývl hlavou na znamení díku.

,,Zdá se mi to nebo jsi vážně zestárl, odkdy si pěstuješ na hlavě šediny?" povytáhl obočí, pod nímž se skrývaly, černé oči. Vyloženě se Robertovi posmíval, vlastně jeho šedivým vlasům, které mu sahaly nad ramena.

,,Vůbec ses nezměnil. Pořád stejný kretén, Dougu," usmál se, ale ne přátelsky. Tihle dva nevypadali, že by jeden druhého měl v lásce. Spíš byl jejich vztah pouze pracovní. Dalo by se říct, že když by Robert Douglase nepotřeboval, ani by si na něj nevzpomněl. A Douglas? Kdyby mu někdo zaplatil, aby Roberta zabil, udělal by to moc rád a možná i se slevou.

,,Co po mně chce, dědku," pohodlně a bez dovolení se posadil na pohovku, ruce roztáhnul podél opěrky a čekal s čím na něj 'dědek' vyrukuje.

,,Nejsem dědek. Seš jen o deset let mladší. To, že to ti Bůh nadělil svaly a neodolatelný šarm je skvělý, ale něco ti chybí, frajírku. Nemáš ani kousek úcty, studu a něco čemu se říká slušnost. Jsi jen případ do vitrýny. Ano, holky ti padají do postele, ale jak rychle tam padnou, tak rychle ji i opustí."

„Protože to tak chci," skočil mu do řeči Doug. „Nechals sis mě povolat, kvůli lekci správného chování?" postavil se. Koukal do jeho ostře řezané tváře z vrchu. Byl něco výší, než ten dědek v předraženém obleku, který mu ani nepadnul tak, jak by měl. „O tom pochybuji. Nedal by sis tolik práce jen kvůli takové blbosti. Mluv, co po mně chceš?" přivřel na něj oči. Robert se v duchu uklidnil. Nesměl se tímhle grázlem nechat rozhodit. Přešel ke svému stolu, otevřel šuplík, vyndal složku a zas se vrátil k Douglasovi.

,,Zabít, do týdne," tentokrát se cítil on jako ten 'vyšší'. Věděl, že Douglas miluje výzvy a on mu jednu dal na stříbrném podnose.

„Dva a půl milionů."

„Posral ses!" vyjekl, když si Douglas určil cenu.

„Je to uznávaný politik, to dělá půl milionů. Našel sis mě, to je dalšího půl míče. Nemám tě rád, to je milion..."

„Protože mě nemáš rád, tak si naúčtuješ rovný milion," pohoršeně na sebe ukázal.

,,Ano, a ještě jednou mi skoč do řeči a naúčtuju ti i to. Půl mega za to, že to bude tak narychlo. Ber, nebo nech být. Pravidla znáš. Pokud zejtra nebude na tomhle účtě polovina požadované ceny, tak si hledej někoho jiného, ale víš, jak to chodí. Nemůžeš věřit každému. Já jsem sice podle tvých slov nevychovanej, ale zase spolehlivej, takže zatím, dědku," poplácal ho po rameni, rty se mu rozšířily do škodlivého úsměvu. Podle jeho výrazu, si byl jist, že peníze budou na jeho účtu ještě dnes.

Odcházel z kanceláře jako vítěz. Přivolal si výtah a opřel se o zeď. Otevřel si složku a začal jí pročítat. Nikdy se neptal, proč je zapotřebí zabít zrovna toho a tamtoho člověka. Bylo mu to jedno. Žil si svůj život, ostatní ho nezajímali. Ze čtení ho vyrušilo cinknutí. Zas složku zavřel a nastoupil do kabinky. Dveře už se zavíraly, když viděl nějakou ženu. Volala na něho, aby dveře podržel, ale on se jen usmál a těsně před zavřením jí zamával.

,,Ty jeden kreténe!" žena naštvaně kopala do dveří. Douglas se jen pousmál. Jak už bylo řečeno, žil si svůj vlastní život.

..........

Jelikož peníze vážně byly na účtu, mohl Douglas začít pracovat. Zjisti si, kde bude cíl za týden. Rád pracoval na veřejném místě. Někde, kde je hodně lidí, kde se může lehko ztratit. Otevření zábavného parku po rekonstrukci, si přímo říkalo o to, aby se tam vydal a splnil svou část dohody. A navíc, kdo bude přestřihávat pásku? Ano, byl to právě onen cíl.

Po prozkoumání terénu a vybraní místa, kde se mu bude střílet nejlépe už to bylo jednoduché. Stačí zamířit, stisknout spoušť a rychle zmizet.

Byl schovaný za oknem nedaleko parku. Čekal na příjezd muže, kterému brzo ukončí život.

Pociťoval nějakou lítost?

Ne.

Byla to pro něj jen práce.

Nepřemýšlel nad tím, co bude s jeho rodinou. Jestli měl nějaké děti, nebo se bez jeho pomoci pozůstalý obejdou. A možná to tak bylo i lepší. Aspoň ho netrápilo svědomí. Tuhle práci nemohl dělat jen tak ledakdo. Jen někdo, kdo je na tom s povahou stejně jako Douglas.

Cíl byl namístě. Douglas jen čekal na vhodnou příležitost. Zamířil, viděl politikův usměvavý obličej. Kdyby jen věděl, že jsou to poslední chvíle jeho života.

,,Je čas, udělat papá," řekl Doug a stiskl spoušť, jenže zrovna, když se k politikovi přiblížil nějaký muž. Kulka se mu zaryla do zad a on spadl cíli do náruče.

,,Kurva práce," vztekle zaklel. Další střelu neměl. Ochranka hned zatlačila politika do auta a odjela. Rychle sklidil své hračky do vojenského batohu a vydal se pryč. Na hlavu si nasadil kšiltovku a na oči sluneční brýle. Nepozorovaně se vyplížil z budovy, ale všude byly hlídky hledající střelce. Musel se jim vyhnout. A povedlo se, ale nějakým záhadným způsobem se dostal k tělu člověka, kterého zabil. Díval se mu do tváře, něco se v něm hnulo. Možná to zavinila jeho plačící žena, svírající své dítě. Koukal i na ně. Netrvalo to dlouho, možná tři vteřiny, ale i to málo stačilo. Vzpamatoval se. Musel zmizet.
Prostě musel...