Spojeni Osudem ✔️

5. Kapitola

Byl víkend a Douglas se těšil na klidný den. Sofie se mu asi vyhýbala po svém zhroucení. Lhal by, kdyby si nepřiznal, že ho tím nepřivedla na dost zajímavou myšlenku. Zničil jí život. Poprvé mu bylo někoho líto. Možná to zapříčinily její slzy. Po tu dobu co ji znal, působila vyrovnaně, vždy se smála tím krásným úsměvem, který si oblíbil, a pak... pak se před ním složí jak domeček z karet. Co si to vůbec dovolila? Proč to dělala, copak si nevšimla, že on není ten typ, co utěšuje holky? On je ten, co je rozhozuje. Možná, že už to ví, protože vždy, když se náhodou setkají, utíká od něj. Seděl u svého počítače a prohlížel si záznamy. Nic zvláštního se nedělo. Pejskaři venčili své čokli, ale zdálo se mu, že přece jen něco zahlédl. Auto, které několikrát projelo kolem, byl si jist, že přes den ho neviděl. Dneska má hlídku, tak si to ohlídá. Z pátrání ho vyrušil zvonek. Utíkal otevřít. Ale jen tak udělal, už je zas zavíral. Pětice chlapů ze sousedství se na něho usmíval od ucha k uchu. V rukách drželi piva a nějaké jídlo. Asi pizzu.

„Nazdárek, chlape,“ jeden po druhém se mu nacpali do domu, aniž by se dokázal nějak bránit.

„Co tu, sakra! Tohle nesmíte, to je můj dům,“ cokoliv řekl, bylo zbytečné, sousedé se pohodlně usadili do obýváku a pustily si ragby. Tak tohle si musí jít se Sofií vyřídit. Naštvaný, víc než odkopnutá milenka, vyšel z domu. Krev se v něm vařila jako voda v konvi, už jen chybělo, aby mu z uší syčela pára a z úst pískal ten odporný pískající zvuk. Došel k jejímu vchodu, stiskl zvonek a držel, dokud se dveře neotevřely. Hned spustil: „Tak tohle jsi posrala.“

„Daugu, prosím, nekřič,“ jen tak tak se udržela na nohou, opírala se o dveře, ale i přesto vrávorala. Vlasy jí padaly do obličeje, který měla bledý až skoro průhledný. Z domu se ozval dětský pláč a ona frustrovaně vydechla. „Fakt ti moc děkuji, ty vole,“ podrážděná jako by měla své dny, odešla za Rachel.

„To na mě nezkoušej. To já jsem ti měl vynadat,“ vtrhl do jejího domu, nehledíc na její stav. „Řeklas těm imbecilům o mé telce a já je mám teď u sebe. Proč jsi to udělala?“ šel za ní po schodech. Náhle se Sofie zastavila, chytila se za spánky a padala dozadu. Ještě že tam byl. Chytil ji právě včas. Až teď si všiml jejího vzhledu, neohrabanec. Držel její tělo, díval se do těch unavený očí, poznal, že jí vážně teď jeho problémy nezajímají. Ona momentálně měla své. „Co je s tebou?“ vzal ji do náruče. Byla až neobyčejně lehoučká. Jako pírko vznášející se ve větru.

„Daugu, polož  mě, zvládnu chodit sama,“ na svůj stav byla neobyčejně protivná.

„Zklidni se, nejsem slepej. Kde máš ložnici?“ vyšel do patra.

„Vpravo. Úplně ty poslední dveře, ale musím za Rachel,“ opřela se mu o rameno. Zavřela oči únavou.

„Donesu ti ji, nejdřív uložím tebe. Potom ti donesu špunta a ty mi řekneš, co s tebou je?“ nohou otevřel ložnici a vstoupil. Do nosu se mu nalila překrásná vůně levandule. Nasál ji. Uklidňovala ho a přitom v něm probouzela chtíč lehnout si do té rozestlané postele, obejmout Sofii a s úsměvem usínat. Zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval. To ne. Žádná objímačka nebude!

„Nic mi není. Jen nedostatek spánku mi zapříčinit migrénu,“ zamumlala mu do hrudi.

„Tak to jsme na tom stejně, jen bez té migrény," odložil ji do postele. „Tady si lehni. Já dojdu pro Rachel,“ přehodil přes ni deku a utíkal pro řvoucí miminko. Podle křiku poznal, že to je vedlejší pokoj. „Neřvi tak, vezmu tě k mámě, Korálku." Jakmile holčička poznala o kom mluví, přestala plakat, postavila se a natáhla k Douglasovi ruce.  S nechutí přešel k postýlce, chvilku váhal, jak ji vzít správně. Nakonec chytil malou v podpaží a vyzvedl do náruče. Rachel si položila hlavu na jeho rameno a zamumlala něco ve své řeči. Dost ho tím překvapila. Pozvedl obočí a sklopit k ní zrak.
„Tak na tohle si nezvykej, Korálku. Od toho máš toho medvěda, co jsem ti koupil.“ Maličká se na něj usmála. Ten úsměv. Ten by mohl léčit. Vytvořily se ji překrásné dolíčky, třešničkou na dortu bylo šest zoubků. Doslova si tím Douglase získala. Mohl by se na ten úsměv dívat místo televize. Osůbka na jeho hrudi byla ztělesněním nevinnosti. Jeho ruka přistála opatrně na její hlavičce, pomaličku hladil její vlásky nasáklé zlatem. Nakonec to drobátko obejmul. Bylo to zvláštní, nejspíš zafungovala vyšší síla, či neviditelná magie, protože se mu to líbilo. Cítil, že udělal něco správně. Poprvé za celý svůj prohnilý život se cítil normálně a mohlo za to gesto, které normální lidi dělají běžně obzvláště jde-li o děti. Jenže Douglas normální nebyl a  psychicky zdravý člověk by mu nesvěřil dítě. „Korálku, půjdeme za mamkou,“ i s ní v náručí se přestěhoval za Sofií. „Ne, tohle mi nesmíš udělat. Okamžitě vstávej!" drcl do ni nohou. „Máš tady dítě, tak se chovej jako zodpovědná matka a koukej se o něj postarat,“ tentokrát do Sofie kopl. Začal panikařit. Nemohl přeci tu malou hlídat. On není na tyhle velcí stavěný. Zvládl vojenský výcvik, zabije člověka, zbije několik chlapů sám, ale dítě mu na krk nikdo nehodí. Vždyť ji může klidně zabít. Ne! To si na triko nevezme! V duchu přemýšlel nad touhle situací. Naposledy do Sofie kopnul, ale zas bez odezvy. Ne! Počkat vypadalo to, že se probouzí.