Spojeni Osudem ✔️

3. Kapitola

„Dobrý den, nerad vás obtěžuji, ale moje těhotná žena se zamilovala do tohoto domu. Zaplatím jakoukoliv cenu si řeknete, jen si to prosím pořádně rozmyslete, než odmítne," Douglas se milé usmál na starý manželstký pár bydlící hned vedle Sofie. Rozhodl se nastěhovat do její ulice a dávat na ni pozor, třeba to karma ocení a odvděčí ho spánkem.

„Promiňte, ale náš domov není na prodej,“ slušně ho odmítla a už zavírala dveře. Rychle mezi ně strčil nohu.

„Nabízím vám víc než  tenhle dům vůbec stojí,“ v duchu si představil, jak by mohl získat tenhle dům, aniž by se těm seniorům musel doprošovat. Mohl by je jednoduše zabít. Těla zabetonovat v jedné ze stěn a měl by klid.

„Pane, mi už jsme jednou nohou v hrobě. Na co nám budou peníze,“ mávl rukou pán.

„Tak je dáte dětem, tenhle dům je pro vás stejně velký a moje žena....,“ začal hrát divadlo. Schoval si obličej do dlaní a dělal, že pláče. „Omlouvám se, ale vždy, když si na ni vzpomenu, uvědomím si, že už tu se mnou moc dlouho nebude. Víte, ona je nemocná, zbývá ji pár měsíců života.“ Tenhle člověk byl schopen všeho, jen aby dostal, co chtěl.

„Neříkal jste, že je těhotná?“ zajímala se dáma.

„Ano. Je v sedmém měsíci. Modlím se, aby stihla včas porodit a užít si nějakou tu chvilku s naší dcerkou. Vím, jak by byla ráda, kdyby to bylo tady. Já jsem jí slíbil, že udělam všechno proto, abych její poslední přání splnil,“ dokonce mu uteklo několik slz. V duchu se chválil za své herecké dovednosti.

„Tome, podívej na něho. Pomůžeme mu?“ dáma se smutně podívala na svého manžela. Tomu se z vymyšleného příběhu lesklý oči.

„Ano, Evelyn, pomůžeme mu splnit poslední přání jeho ženy.“ Tak za tohle se Douglas v duchu plácal po zádech. Jeho plán jak vymazat to, co udělal, může začít.

...........................

Za měsíc se mohl Douglas stěhovat. Před domem stáli stěhovací a nosili mu věci do domu, zatímco on si ho vylepšoval. Rozmístit si po pozemku a obydlí pár kamer a pohybových senzorů. Byl krásný slunečný den a on se rozhodl vypít si kávu na terase. Opřel se o zábradlí. Podíval se před sebe a znechuceně vydechl.

„Kurva, co já tady budu dělat?“

„Pozor!“ otočil se za hlasem, který ho varoval před letícím fresbee. Tím, který mu právě nalétl do nosu. Prudce sebou cuknul dozadu a chytil se za nos. Samozřejmě že z něho krvácel. Do očí se mu automaticky nahrnuly slzy. Posadil se a strčil hlavu mezi kolena.

„Proboha, jste v pořádku?“ Díval se na pár nohou v žabkách.

„Poněkud blbá otázka, nemyslíte? To je tady běžné přivítání sousedů, hodit mu frisbee do držky?“ stále držel hlavu skloněnou. Dotyčná si k němu klekla. Nakoukla mu do obličeje a on mohl spatřit, kdo byl onen vrhač. Byla to ona. Sofie. Poprvé nevěděl, jak má reagovat. Poprvé mu došla slova a ztratil dech. Její světle hnědé oči zkoumaly nateklý a zakrácený nos a on zkoumal ji. Předtím vypadala jinak. Jako by nespala týdny, což  přidává člověku na věku. Nyní vypadala o dost mladší. Dokonce odhodila černou. Vyměnila ji za džínové kraťasy a síťované tričko pod kterým měla černý vršek od plavek.

„Ano, přišlo nám zastaralé vás vítat koláčem a vínem. Hodit po vás něco, je více originální. Váhala jsem mezi cihlou a tímto,“ řekla s naprostým klidem a kamennou tváří. Pak se, ale usmála. Z hrdla jí utekl upřímný smích, což donutilo Douglase stáhnout obočí. „Bože, dělám si srandu,“ vykulila oči. „Házela jsem ho psovi. Nejspíš to bude zlomené. Pojďte se mnou ošetřím vám to,“ postavila se a natáhla k němu ruku. Zas jí koukal na nohy. Měla je moc pěkné. Normálně ho lidské nohy odpuzovaly, ale tyhle se mu líbily.

„To je v pořádku? Já se o sebe dokážu postarat, ale děkuji za ochotu,“ prudce se postavil, zrovna když se ona skláněla dolů. Ucítil tvrdý naráz do hlavy a pak ránu. Podíval se na Sofii, ta ležela v bezvědomí na zemi. Normálně ji odrovnal. Rozhlédl se kolem sebe,  protože jestli tohle někdo viděl a natočil,  tak si právě vykopal vlastní hrob.

„Kurva, do prdele,“ sklonil se k ní vzal ji do náruče v úmyslu odnést k sobě, ale zaslechl pláč. „No jo vlastně, ta malá,“  rozhodl se tedy pro její domů.

Položil Sofii na pohovku. Ve stejné místnosti byla i ta malá. Už neplakala. Stála a přidržovala se okraje. V dupačkách růžové barvy vypadala jako skřítek. Blonďaté vlásky které tvořily na konečcích andělské prsteny, měla od spánku rozcuchané, což ji činilo ještě víc roztomilejší. Modré oči zářily jako halogen, když se usmála rozzářily se ještě víc. Usmívala se na něho i přes to, že jí zabil tátu.

„Agrrg,“ ve své řeči na něho promluvila a strčila si chrastítko do pusy. Jenže tím, že se pustila, upadla na zadek a rozplakala se. Z pusinky měla kotvičku, z očí jí kapalo nespočet velikých slz a ručičky natahovala k němu.

„No ne, já tě brát nebudu. Neumím to,“ odstoupil od ní.
Ale maličká se rozplakala ještě víc, lehla si na záda a začala se různě kroutit. „Zbláznila ses? Dobrá, tak já tě vezmu. Hlavně už sklapni,“ přistoupil k postýlce. Vzal ji opatrně do rukou jednou rukou ji držel pod zadečkem a druhou podpíral záda. Malička přestala plakat. Koukala na něj a něco mumlala. „Korálku, já ti nerozumím. Budeš muset počkat, až se mamka vzbudí,“ ani netušil proč jí tak řekl, možná za to mohly ty oči. Díval se do nich, jako by ho očarovala. Malá se začala smát. Rozmáchla se a začala s ním hrát její oblíbenou hru. 'Mám tvůj nos'. Chytila ho za něj, až mu své ostré nehtíky zaryla do kůže. Douglas zařval bolestí na celý dům, až se malá polekala a začala plakat. I Douglas plakal. Odložil malou do postýlky a šel probrat Sofii. Setřel si slzy, než s ní pořádně zatřásl. Fungovalo to. Probrala se.

„Co se stalo? Kde to jsem?“ byla dezorientovaná.

„Klid jste u sebe doma, tak trochu jsem vás srazil k zemi a vy jste omdlela. Nechal bych vás spát, ale vaše dcera plakala,“ vysvětlil s upřeným pohledem do jejich očí.

„Rachel, zlatíčko, seš v pořádku?" postavila se, ale možná až moc prudce, protože se zamotala a spadla přímo Douglasovi do klína. Držel ji v náručí přesně tak, jak jde vidět jen ve starých filmech. Těsně před polibkem dvou hlavních hrdinů. Kdy muž ženu zakloní a pak políbí tak, že žena ztratí pevnou půdu pod nohama. Tady to však nevypadalo na polibek, nýbrž na další trapný okamžik.

„V pořádku?“ naklonil hlavu na stranu.

„Ano, proč se mi zdá, že váš nos vypadá hůř než předtím?“ stáhla obočí. Stále byla v jeho náručí a v záklonu. Ani si to neuvědomila, ale bylo to celkem pohodlné.

„Vaše dcerka se o to postaral,“ ukázal k postýlce.

„No, Rachel, to se dělá? “ postavila se, tentokrát už to udělala opatrně. „Hele, tohle celé je jedna velká  komedie. Já jsem v podstatě normální a moje dcera taky. Co takhle začít od znova. Já jsem Sofie a tohle,“ přešla k postýlce a vzala si Rachel na ruce. „Tohle je Rachel, moje skoro roční dcera,“ natáhla k němu ruku. Teď nastala ta trapná minuta ticha, co sice trvá jenom než ručička oběhne ciferník, ale vám se zdá, jako by ho obíhala stokrát. Douglas váhal, zda se s ní seznámit, chtěl na ně jen občas dohlédnout, to vše bez jejího vědomí. Tohle zašlo moc daleko, a to se vlastně nic nestalo. Podíval se, jak pomalu a  trapně stahuje ruku zas k tělu. Přesunul se k jejím čokoládovým očím, které jako by něco v jeho tváři četly.

„Douglas Hugh,“  do hajzlu, co to děláš! Řvalo na něj jeho podvědomí, ale ruka sama vystřelila a uchopila tu její. Jemně ji stiskl a usmál se. Tak a teď je všechno totálně takzvaně v prdeli. Pomyslel si.