Spojeni Osudem ✔️

2. Kapitola

„Tak tohle jsi pěkně posral, frajere. Uvědomuješ si, že další šanci už mít nebudeme?“ Robertovi se vzteky valila pára z uší. Málem vyletěl komínem, jak zuřil.

„Mluv v jednotném čísle. To ty ho chceš mrtvého. Mně je celkem u prdele, jestli žije nebo ne,“ s naprostým klidem odpověděl, ale vztek měl. Tohle bylo poprvé, kdy minul. Poprvé a naposled.

„Chci zpět peníze, ty jeden zasranej parchante!" přiblížil se do nebezpečné Dougovy blízkosti. Zřejmě tak rozumný nebyl, protože kdyby ano, věděl by, co ho za tak troufalý čin čeká. Douglas mu předloktím zatlačil na ohryzek a přitiskl ho na zeď, až Robert sykl.

„Seš dost troufalej, nemyslíš?“ zavrčel. „Nebudeš na mě řvát, tohle bylo naposledy. My dva jsme spolu husi nepásli, takže se ke mně tak nechovej. Hlas si zvyšuj na svoje parchanty doma. Peníze si nechám. Ty byly za mou snahu. Rozumíme si?“ přivřel na Roberta oči. Douglas byl nebezpečný a Robert právě poznal jak moc. Mohl to vycítit z jeho pohledu, hlasu ale hlavně s jeho síly, která ho připravovala o dech.

„Jo,“ zachropněl se strachem v očích.

„Říká se ano, pak kdo tu nemá vychování,“ sundal předloktí z Robertova krku a v klidu odešel.

„Do hajzlu!“ Douglas se s výkřikem probudil. Prudce se posadil, až se mu zamotala hlava. Byl mokrý od potu, jako by právě proběhl sprchou. Zatřepal hlavou, aby z ní vymetl obličej toho nevinného chlapíka a jeho truchlící ženy. Ty její oči. Nikdy neviděl větší smutek jako tehdy. A nyní se mu zdá noc co noc o té rodině. Vidí je, jak jsou šťastný. Jak si užívají života a jak se milují. Pak se tam objeví on a otce toho děcka zabije. Děcka, co mu ještě ani všechny zuby nenarostly.

Za doprovodu černočerné tmy došel do kuchyně, rozsvítil si světlo a přešel k lince. No, k lince. Tomuhle se ani linka nemohlo říká. Byla to mohutná stavba z toho nejkvalitnějšího dřeva, která se táhla po celé délce zdi do písmene El. V niž měl zabudované spotřebiče. Vše se nádherně lesklou čistotou. Nikde nebylo nic navíc, ale Douglas měl vše, co potřeboval. Až na spánek, kterým už několik týdnů nepřicházel.

Napustil si do sklenky vodu, vypil ji na ex. Už toho měl všeho dost. Vypadal jako mrtvola. Kruhy pod očima dosahovaly až k bradě, únava si začínala vybírat svou daň. Musel s tím konečně něco udělat. A začne tím, že si udělá pořádnou dávku kávy.

Posadil se k počítači. Našel si jméno toho nebožtíka. Vyhledal články, kde se psalo o záhadném střelci a jeho objeti.

„Marcus Williams,“ četl nahlas. „Tak pojď ty kazyspáči. Projedu si tě do posledního detailu,“ zadal jméno do vyhledávače a už to jelo. Vyštrachal na Marcuse úplně vše. Co vystudoval, čím se živil, jeho první lásku, krevní skupinu, číslo kredity.
,,Provdaný za Sofii dříve Dowen. Hm, pěkná. Škoda, že je z ní vdova,“ pokrčil rameny. Pak ho ale něco donutilo zírat na monitor. Byly to dvě dětské oči v barvě azurového moře. Smály se. Momentálně pochopil, co tím lidi myslí, když se řekne, že se směje očima. Ta malá blonďatá dívenka měla ústa  v širokém úsměvu, ze kterého jí vykukovalo šest zoubků, ale ty oči...těmi řekla všechno. Jak je šťastná, jak je nevinná a vše je strašná legrace. Dokázala tím zvednout náladu i někomu, kdo měl příšerný den. Nebo taky tomu, co už týdny nezamhouřil oči. Ano, vážně se Dauglas pousmál a donutily ho k tomu ty dva korálky malé holčičky.

Hned druhý den se vydal k domu vdovy. Zaparkoval své auto kousek dál a sledoval předměstí. Nechápal, jak tu někdo může bydlet. Všichni tu jsou rok za opicemi. Podle něho přichází o všechnu srandu, co jim přináší město. Zrovna vyšla Sofie i s malou dívenkou na zahradu. Byla v černém, takže držela smutek. Přiložil si k očím dalekohled a sledoval ji. Nic zvláštního se nedělo, tedy prozatím. Hrála si s dcerou. Po chvilce za ní přišly tři dívky. Objaly ji a posadily se na deku.  Jedna z nich se věnovala malé a ostatní seděly. Byla to pro Douglase nuda. Už se chystal odjed, když se tam objevil slizký chlap v obleku. Sebou si dovezl dva asi zápasníky v kleci. Aspoň tak vypadali. Začali se se ženou hádat.

,,Tady to je černé na bílém,“ mával s nějakým papírem.

,,Já o tom samozřejmě vím, ale nemůžete mi vzít nábytek,“ odporovala vdova.

„Ale já můžu,“ luskl prsty na svou posilu. Ta se hnala do bytu a zanedlouho vycházeli s jejími osobními věcmi.

„Na kolenou vás prosím, nedělejte to.“ Nebýt jedné z kamarádek, která ji podpírala, vážně by si klekla.

„Nehrajte tu divadlo, kdyby jste platila, jak máte, nestalo by se to."

„Vy jeden bezcitný parchante, umřel jí manžel, proto nestíhá splácet," zařvala na něj ta, co vdovu podpírala.

„A do hajzlu,“  zaklel Daug. Odložil dalekohled a vystoupil z auta. Netušil, co dělá. Jen věděl, že se mu chování slizouna nelíbilo.

„Pane,“ okřikl exekutora. Ten se zrovna chystal nastoupit do dodávky.

„Potřebujete něco?“ zavřel dveře a otočil se k Douglesovi, jako by ho právě obral o drahocenný čas.

„To ani ne. Spíš chci, abyste vrátil té vdově její věci.“ A zas ten jeho klidný tón. Exekutor se zasmál, okem naznačil své ochránce, aby se o to postarala. Douglas se rozhlédl. Nerad by vzbudil rozruch. Naštěstí tam nikdo nebyl a ti, co ano, ho neviděli, protože byly na druhé straně dodávky, která byla dostatečně velká na to, aby je schovala.

„Vážně se nechci prát,“ roztáhnul ruce, které měl zas schované v kapsách. Podíval se na jednoho a pak druhého.

„To máš smůlu, protože já ano," zaútočil na Douglase pěstí. Ten se sklonil a zároveň vykopnul nohu doleva, kde na něho útočil druhý. Schytal dobrou na solar, chytil se za něj a lapal po dechu. Douglas měl stále ruce v kapsách. Dalším kopem vykryl ránu prvního, naklonil se dozadu, doleva, doprava, čímž zabránil útočníkovi se ho dotknout. Zaslechl za sebou šramot. Takže dvojka se nám vzpamatovala. Zas ho srazil kopem vzat k zemi. Zároveň se otočil kolem své osy s výkopem teď už ruce vyndal z kapes . Zasáhl prvního útočníka a poslal ho tím do říše snů. Druhý už se chtěl zvednout, ale Douglas mu šlápnul na hrudník a přikázal jak psovi:

„Zůstaň!“

„Dobře, zůstanu,“ radši přikývnul.

„Hodnej,“ mrkl na něj.

„Takže, co bude?“ stočil pohled na exekutora, který se z toho, co viděl, nemohl vzpamatovat.

„Pane, já to nemůžu vrátit,“ natáhl ruce před sebe, když se k němu Douglas přibližovat.

„Neser mě, ty zmrde. Všechno jde, jen musíš chtít,“ vztekle zavrčel.

„Nejde. Ta vdova nezaplatila. Dali jsme ji čas ale nic. Hypotéka je závažná věc,“ pokrčil rameny. Hned však vrátil ruce před sebe, když na něho Douglas přivřel oči. „Vážně, přísahám. Pokud nedorovná dluh, příjde o barák. Neubližujte mi,“ zavřel oči, když na něho Douglas namířil pěst. Jenže ho nehodil. Dostal geniální nápad. Exekutor si oddechl.

„Zaplatím jí tu hypotéku. Doplatím ji celou.“

„Ale to...skvělý nápad, pane,“  radši si netroufnul mu říct po druhé, že to nejde.

„Dobře, pojedete se mnou a všechno vyřídíme ještě dnes. Vy dva, vraťte vše na své místo,“ ukázal na ně.

„Pane, ale já mám ještě práci a pak je tu moje žena. Víte, ona na mě čeká s obědem,“ vymýšlel výmluvy, přičemž ukazoval na auto. Bál se s Douglasem sednout zůstat sám.

„Drž hubu a pojď.“

„Ano, pane, už letím.“ Jak záviděl těm dvoum.