Spojeni Osudem ✔️

18. Kapitola

Celý následující den čekali na telefonát. Už i Douglas byl nervózní. Jeho ledový klid vyprchával každou odbitou minutou. Dokonce přestal komunikovat. Ne, že by nebylo o čem. Jen se nechtěl loučit. Začalo mu ze všeho být smutno. Dnes je naposledy se ženou svého života. Podíval se na ni. Koukala na něj po celou tu dobu. Hledala správná slova, ale ani ona se nechtěla loučit. Natáhl k ní ruku. Zvedla se z křesla a přešla k němu na postel. Posadila se na něj obkročmo a hladila ho ve vlasech. Jeho tmavé oči se vpíjely do těch jejich. Cítila tep jeho srdce. Byl skoro identický s tím jejím. Opřel si hlavu na její hrudník, zatímco ho hladila ve vlasech. Stále nenacházeli ta vhodná slova. A ani jich nebyla potřeba. Pak je vyrušil mobil, který začal vyzvánět. Sofie leknutím vykřikla a Douglas sebou cuknul. Věnoval jí uklidňující pohled, ale to v ní vyvolalo jen další nervozitu. Začala si kousat nehty.

„No konečně," vynadal Robertovi za zpoždění.

„Netušil jsem, že tolik toužíš po smrti," zasmál se.

„Zavři klapačku, kreténe. Kde se sejdeme?" jedním okem sledoval Sofii.

„Pošlu ti adresu. Máš čas do devíti, pak odjíždím i s tím spratkem," ukončil hovor.

„Svině jedna," zavrčel.

„Co je?" udělala prudký krok k němu.

„Běž se obléknout a vem si tu neprůstřelnou vestu, co jsem ti dal. Za pět minut vyjíždíme," choval se k ní najednou jinak. Jako generál. Nedělal to schválně, jen se musel soustředit na to, aby dostal Rachel do bezpečí a taky mu bylo jasné, že to jsou jejich společné chvilky.

„Dobře, ale co ty? I ty máš vestu?" její tušení, že žádnou nemá, bylo správné.

„Nepotřebuji ji. Pokud mě bude chtít Robert zabít, bude mířit na hlavu," ťukl si mobilem do čela. Z toho se Sofie otřásla. Byla na něj naštvaná. Vzdával se, a to jí štvalo. Dal přeci slib.

„Co si myslíš, že děláš?" strčila do něj, ale s ním to ani nehnulo. Jen se povýšeně podíval na místo, kam ho uhodila a pak na ni. Musel se usmát. Když se vztekala, byla strašně krásná.

„Zachraňuju tvou dceru," v klidu odpověděl.

„Vzdáváš to!" zas do něj strčila.

„Nebouchej do mě!" také do ní strčil. Jenže si neuvědomil svou sílu a že by to její drobná postava nemusela zvládnout. A taky nezvládla. Spadla na zadek, dřív než ji stihl chytit. „Sofie!" sklonil se k ní. „Jsi v pořádku? Omlouvám se. Nemysli si, taky jsem vystresovanej. Myslíš si, že o tebe chci přijít? Nechci, ale pokud tím zachráním Rachel, tak se děj vůle Boží. Neboj, budu dělat všechno proto, abychom se odtamtud dostali všichni," hladil ji ve vlasech. Přiblížil se k ní a políbil na čelo. „Musíme už jít," nastavil k ní ruku. Podívala se na ni a pak na něho. Nezbývalo nic, než vstát a jít do války.

...............................

„Jsme tu," zastavil na odpočívadle kousek za městem. Robert myslel na všechno. Nikde nic nebylo. Z jedné strany kukuřičné pole a na druhé jen holá pláň. Tam už stál Robert s několika ozbrojenci.

„Čekala jsem, že bude mít větší armádu. Proč má sebou jen tři muže?" strachy ho chytila za ruku a přitiskla se k němu.

„Nenech se zmást. Tamto křoví vůbec není křoví. Je to sniper. Pak za tím kopcem je další. Ten bude mít nejspíš na mušce mě. Ten druhý tebe. Počítám s tím, že Robert má určitě v záloze ještě pár chlapů, kteří čekají na jeho povel," s úsměvem se na ni podíval. Byla schovaná za jeho zády. Oči vykulené strachem a rty semknuté u sebe.