Spojeni Osudem ✔️

9. Kapitola

„Je jen pobitá, na vnitřní zranění to nevypadá. Radši se nebudu ptát, co se stalo a kdo je ta malá. Seš můj bratr, ale někdy mi naháníš hrůzu,“ schovával si nástroje do stříbrného kufříku. „Až jí to dokape, můžeš vyndat jehlu. Je to na bolest. Teď to chce hlavně odpočinek. Víc udělat nemůžu,“ ukázal na pytlík s průhlednou tekutinou.

„Udělals toho víc než dost, děkuju,“ poplácal svého bratra po rameni. Na rozdíl od něho žil jeho bratr spořádaný život. Měl ženu dvě děti a živil se jako lékař. Už několikrát Douga zachraňoval. Jednou to byla vyndaná kulka, pak šití řezných ran, ale vždy se to týkalo jeho samotného. Nikdy sebou nikoho neměl. A teď u sebe má zraněnou ženu a dítě.

„Byl bych moc rád, kdybys mě už nepotřeboval, ale myslím si, že to je jen moje zbožné přání. Drž se, bratře,“ s úsměvem opouštěl Douglasův dům.

„Ty mi muset říct pravda. O co tu jít?“ zas se za jeho zády objevil Ogawa. A zas se ho lekl. Nehodlal mu nic říkat, jen kolem něho prošel. „Hej, čekala, co já mám dělat s tou mala?“ Douglas se na něj podíval a pokrčil rameny.

„Co já vím? Vypadá hladově. Zkus jí dát něco k jídlu a pak spát. Určitě toho má dost. Já jdu zkontrolovat Sofí,“ podrážděné se otočil zas směrem ke dveřím a pokračoval dál do pokoje. Posadil se na postel, sledoval její tvář, jak pomalu a jistě mění barvy. Oko bylo stále nateklé, ale prý s ním nic neměla, šlo o dobře trefenou ránu. Chytil ji za ruku, byla ledová. Políbil její hřbet, snažil se třením ji zahřát, pomohlo to. A dokonce se začala probouzet. Nervozitou se mu napnul každý sval v těle. Nevěděl, co očekávat. Jak by se měl chovat? Co říct, aby nebyla vyděšená ještě víc.

„Sofí,“ pošeptal.

„Ra...Ra,“ bolavým hlasem vzlykla.

„Pšt, neboj, je v pořádku, nic jí není, ochránilas ji,“ přisunul se k ní, jemným dotekem pohladil její obličej, načež ona sykla. Hned ruku stáhl zpátky. Nechtěl jí ublížit, jen chtěl... Sám nevěděl, co. „Sofí, co se stalo?“

„Já ne-nevím,“ hlas se jí v polovině slova zlomil. Začala plakát a celá se rozechvěla.

„To nevadí, až ti bude líp, tak si určitě vzpomeneš, zkus ještě usnout,“ přitáhl ji deku až k hlavě.

„Chci vidět Rachel,“ sice měla oslabené hlasivky, ale styl jakým to vyslovila, byl až rozkazovací.

„Rachel spinká, ty bys měla taky, ať nabereš sílu.“ Kývla hlavou na souhlas. Tak se mu to líbilo, když poslouchala. Už vstával k odchodu.

„Dougu,“ zarazila ho. „Zůstaneš tu se mnou, než usnu, strašně se bojím, že se vrátí,“ rozplakala se ještě víc. Douglas na nic nečekal, lehl si za ni, schoval ji ve svém objetí. Své silné ruce omotal kolem jejího těla a jemně ji stiskl, přičemž se k němu otočila a schovala svůj obličej do jeho hrudi.

„Neboj, nikdo už ti neublíží, už nikdy to nedovolím, slibuji,“ vztek,  který v sobě pociťovat, by ze sebe nikdy nevymlátil. Nejhorší bylo, že ho měl sám na sebe. Zatímco on si spokojeně ležel, jí někdo mlátil. Sobec, přesně tak si připadal. Přestěhoval se do její ulice, hlavně proto, aby na ně dával pozor a i přes to, jí bylo ublíženo.

„Děkuju,“ špitla.

„Ty mi nemáš za co děkovat," políbil ji do vlasů. Ani nevěděl, proč to udělal. Ale znáte ty situace, kdy jednáte aniž by jste nad svým chováním přemýšleli a až potom si uvědomíte, co jste zrovna provedli. Tak tohle byla přesně jedná z mála těchto situací a udělal by to znovu, pak zas a zas. Prsty kreslil malá kolečka na její pokožce, dokud neusnula. Pokojem se neslo spokojené oddechování, sem tam ze spánku zavzlykala, ale spala. Chtěl se zvednout, aby zkontroloval Rachel, ale Sofie se ho držela jako klíště. Nejenže na jeho hrudi měla položenou hlavu i s krkem a rameny, ještě ho objímala nohou i rukou, tu měla na velmi ale velmi nebezpečném místě a to v rozkroku. Za jiných okolností by mu to bylo příjemné. Teď však nikoliv. Ale co není mohlo být. Sofii se asi zdálo, že něco hledala, protože začala pohybovat prsty. Ano, tou rukou v jeho rozkroku. Douglas vydal podivný zvuk. Zaklonil hlavu a zhluboka dýchal.

„Mysli na něco jiného, chlape,“ mluvil sám k sobě, ale nepomáhalo to. Rychle ji ruku přesunul jinam, pomalu se vysouval z postele, když sebou cukla, prudce pokrčila koleno a nakopla ho do jeho erekce. Bolestí zadržel dech, zrudl, do očí se mu nahrnuly slzy. Jedna dokonce stihla odtéct. Vyfoukl zadržovaný vzduch, snažil se bolest zahnat rychlým a krátkým oddechováním, i když sám věděl, že je to zbytečné. Na malinký okamžik mu ji přestalo být líto. Za tohle si chvilku nenávisti zasloužila. On se může bolesti posrat a ona spokojeně spí. V předklonu se postavil a odešel z pokoje.

„Co ty tam dělala, že si držet svého kamalád," hned za dveřmi se střetl s Ogawou.

„Jdi taky do hajzlu,“ sejít schody mu dělalo ohromný problém, ale zvládnul to. Měl namířeno k mrazáku. Vytáhl si mraženou zeleninu, přiložil si ji k rozkroku. Donutilo ho to zaklonit hlavu se slastným výdechem. Chlad mu dělal dobře, ale jen takovým způsobem jak měl.

„Rachel spí?“ s bolestí v obličeji se podíval na žlutého muže. Ten kývl na souhlas. Nedokázal ze sebe vydat jediné slovo, stále koukal na Douglase a jeho chladící rituál. „Přestaň na mě tak čumět. Prostě mě nakopla do koulí!“ hodil rukou do prostoru. Zřejmě to jako vysvětlení stačilo, protože Ogawa změnil téma.

„Proč ty ses rozhodl ta žena chránit. Kde ona mít manžel?“ Douglas jen protočil očima. Neodpověděl, nepřiznal se. „No tak. Já být tvoje kamarád,“ přemlouval ho.

„Já nemám kamarády,“  odsekl. Sundal si ledovou medicínu a hodil ji do dřezu.

„A já být co? Já být tvůj kamarád, ať ty souhlasit nebo ne. Já vědět, proč ty ji chránit. Ty ji milovat,“ pousmál se. Nikoliv jemu, ale výrazu, který Douglas použil.

„Ty být akorát blbec. Já ji nemiluju. Jen ji něco dlužím, něco co budu splácet celý život,“ začínal ho štvát. Proč ho vlastně nezabil? Svět by byl o mnohem krásnější, nebýt až moc zvědavého Japonce.

„Tak co teda?“ dal dotíral. „Já nic neříkat. Já být jako hrob,“ naznačil zamykání úst a odhození klíče. Douglasovi pomalu docházela trpělivost. To, a nebo už se potřeboval někomu svěřit. Bublalo to v něm jako v laboratoři. Byla jen otázka času, kdy se Sofii přizná. Podíval se na Ogawu a s výdechem spustil ramena.

„Já...já,“ bylo těžké to vyslovit, až se divil, jak moc. Nadechl se a v japonštině, aby mu nikdo kromě Ogyho nerozuměl, spustil:„Nechtěně jsem jí zabil muže. Měl jsem zabít jednoho politika a on mi tam vletěl. Netuším, kde se vzal, měl jsem prázdné pole. Nikdo kromě ochranky tam nebyl a pak... najednou, když vystřelím, mám ho v poli a je po něm. Proto ji chrání, protože to Sofii dlužím. Jí i té malé. Vzal jsem jim někoho důležitého. Byl to obyčejný bankéř a umřel rukou nájemného snipera,“ vzteky drtil ruku v pěst. Vážně ho to štvalo. Svědomí mu to vše dávalo pěkně sežrat a i když si myslel, nebo spíš si přál, aby se mu ulevilo, až se svěří, nic nepocítil. Žádná úleva nepřišla. Jen vztek a černé svědomí. To jediné měl v sobě. „Nic mi k tomu neřekneš. Japonec se jen pousmál. Byl vážně divný, ale pak své chování vysvětlil. Také v Japonstině.

„Tohle byla zkouška. Věděl jsem o tom, spojka mi o tobě psala. V dopise stalo, že ji chráníš, protože jsi ji zabil muže. Jen jsem zkoušel, jestli mi věříš. Koukám, že ano. Tak teď už i já povím své tajemství. Její manžel nebyl bankéř. Byl to technik a hacker. Jeden z nejlepších. Vynalezl věcičku zvanou Sorach. Ta věc se dokáže nabourat do všech světových databází, do všech počítačů, telefonů, vše, co má v sobě GPS, WiFi, Bluetooth. To vše se stává zbraní hromadného ničení, pokud si to majitel Sorach bude přát. Myslím si, že ji napadli právě kvůli tomu přístroji,“ musel se na chvilku zastavit, protože nestíhal s dechem. „A myslím si, že ta tvá nehoda, nebyla tak úplně nehoda. Myslím, že to pravě takhle mělo být. Jelikož jim Marcus, po zjištění toho, co vyrobil, odmítl čip dát, nezbylo nic, než se ho zbavit. Pak jsi přišel na řadu ty. Tvůj úkol nebyl zabít politika, ale Marcuse, teď je otázka, jak se to povedlo, ale ten kdo ho chtěl mrtvého věděl, že budeš chtít Sofii s Rachel chránit. Podle mě tě sleduji, aby našli Sorach. Jen čekají, až se ti s tím Sofie svěří. A já nejsem ten za koho mě máš.“ To bylo na Douglase až moc informací, v hlavě si to všechno zopakoval. A vracel se v čase, aby si všiml něčeho, co přehlédl, ale nic se mu nevybavilo. Nic až na toho, kdo ho najal. Robert. To on měl ve všem prsty. To on napadl Sofii, to on to všechno vedl. V hlavě mu zněla ještě jedna otázka. Ví, nebo neví o tomhle Sofie? Jisté bylo jen to, že vše do sebe zapadlo jako prajiskra, když se jí Bambelbie dotkl. A kdo byl vlastně Ogawa?