Spojeni Osudem ✔️

7. Kapitola

Douglas koukal, jak z červeného auta vystupuje postarší páprda, který se k ní vůbec nehodil, ale co, ať si holka užije. Odebral se do svého domu rovnou do sklepa. Přisunul si ke svému zajatci židli a několik vteřin koukal do jeho asijské tváře.

„Mluvíš anglicky?“ zeptal se ho.

„Watashi wa rikai shite imasen,“ ušklíbl se a otočil hlavu bokem. Douglas silně pochyboval o tom, že mu nerozumí, ale měl na něho páku. On totiž Japonsky uměl.

„Dare ga anata o oku~tsu,“ zeptal se, kdo ho poslal, ale Japonec si před něho jen odplivnul.

„Dobře, použijeme řeč těla,“ zvednul se že židle, přešel do zadní části sklepa, kde něco hledal. Usmál se, když viděl kapesní autogen. Tohle bude ještě zábava, pomyslel si. I s hračkou se posadil  zpět, na hlavu si nasadil ochranné brýle a pochlubil se Japonci, co má. „Tohle si parádně užiju,“ nasadil si brýle a stisknul spoušť, načež stroj šlehal modro červené plameny. Japonec se začal potit strachy. Nebo také teplem, vycházejícím z přístroje. Sunul se ke zdi, co možno nejdál od žáru, ale Douglas ho nechtěl hned zabít. Měl v plánu si s ním trochu pohrát. Přisunul plamínek k tyči, na které měl Japonec spoutané ruce. Kov se začal barvit a bílá trubka měnila změnila barvu na žhavou rudou. Pomalu se přibližoval ke kovovým poutům. Žár rostl a nebezpečnou rychlostí se blížilo ke končetinám vystrašeného zajatce, až nakonec i pouta začalo ovládat teplo. Muž pocítil na své kůži žár několika stupňové teploty. Douglas hračku trochu odsunul, aby nepoškodil pouta, ale zároveň ublížil tomu chudákovi před sebou. Ten se bránil výkřiku, ačkoliv ho žár na rukou pálil jak čert. Nakonec to nevydržel. Pud sebezáchovy v sobě prostě neschováte. Zařval na celou ulici. Jeho bolestivý výkřik byl možná slyšet i ve vzdáleném městě, ale to Douglase neobměkčilo. Jen na moment zhasl plamen. Podíval se na pistolku a zeptal se:

„Ono tě to snad bolí?“

„Dost, já tebe žíct, co věděl, ale moc toho nebýt!“ skoro vzlykl. Jeho obličej už nebyl žlutý, ale rudý jak zadržoval bolest.

„Vidíš, jak ti to šprechtí po našem. Mluv!“ nařídil mu, přičemž si pohrává s pistolkou, čímž mu dával najevo, že ji může kdykoliv použít. Japonec sledoval jeho pohyb se strachem.

„Já chtěl skončit, moje žena čekala dítě, ale já dostal ještě poslední úkol. Zabít ji i tu malou, to být podmínka. Já to nechtěl udělat, ale on vyhrožovat mně, že zabít mou žena,“ skoro se rozplakal. Douglas ho poslouchal s takovým zájem, že si dokonce přestal hrát. To znamenalo, že někdo po Sofii i Korálkovi jde. Možná věděl, kdo v tomhle měl prsty.

„Kdo tě zaúkoloval?“

„Já nevědět. Já se s ním nesetkat. On mi jen nechat dopis na smluveném místě.

„Dopis máš?“ Japonec kroutil hlavou že ne.

„Pokud já nesplnit úkol, oni zabít moje žena a dítě. To nemůžou,“ spojil ruce do prosíku. Douglas lehce kýval hlavou nahoru dolů a koukal do blba. Něco ho napadlo. A Japonec bude jeho práva ruka. Podal mu svůj mobil a řekl:

„Zavolej své ženě. Kupodivu ti věřím a pokud chceš, můžeš mi pomoc dostat ty, co ti teď půjdou po rodině. Řekni té svojí, aby odjela z města. Někam, kde ji nenajdou. Ať nikomu neříká, kam jede. Jasný,“ Japonec kývnul a už bral do svázaných rukou mobil. Docela špatně se mu mačkala klávesnice, když měl dlaně tak blízko u sebe. Douglas se nad ním smiloval a odpoutat mu jednu ruku. Po skončení hovoru, si převzal mobil a nabídnu zajatci jídlo. Ten s poděkováním nabídku přijal. 

............

Nevěděl proč, ale musel se ujistit, že Sofie dorazí v pořádku domů. Už byla skoro půl noc a ona nikde. Chodil po domě v jako matka očekávající příchod své nezletilé dcery. Každou vteřinu koukal z okna nebo na hodinky. Už chtěl vyhlásit celostátní pátrání, když před domem zaparkovalo taxy. Z něj vylezla Sofie, sama. Práskla dveřmi a opilecky šla domů, ale pak se zastavila. Vypadalo to, jako by nad něčím přemýšlela. Místo k sobě se rozhodla jít k Douglasovi.

„Ne, nechoď sem, jdi domů,“ ale to už byla u jeho dveří. Bušila do nich a řvala: „Dougu, pusť mě dal, potřebu..“ škyt. „Potřebuju od tebe laskavost,“ rány byly hlasitější a hlasitější. Ač nerad, pustil ji k sobě. Otevřel dveře, tím Sofie spadla do jeho náruče. Byla cítit alkoholem jako starý bezdomovec. Zasmála se.

„Ahoj, ty ještě nespíš?“ pozvedla k němu zrak. Rty rozšířila do zářivého úsměvu.

„Jsem rád, že ne. Jinak bys mě vážně naštvala,“ držel ji v objetí, přičemž schoval pramen vlasů, který se motal do jejího obličeje k ostatním. „Jaké bylo rande?“ stále koukal do jejich hnědých očí, pocítil něco zvláštního. Podivné teplo ho šimralo v podbřišku a postupně se jeho síla rozrostla do celého těla. Jako by najednou vsplál v plamenech, ale ne pekelných nýbrž nebeských. Měl chuť tančit a zpívat. Chtělo se mu smát a plakat zároveň. Jako by mu někdo píchnul koňskou dávku pořádně silné drogy.

„Příšerné,“ odlepila se od něj. Tím ho zbavila toho feťáckého pohledu a vrátila do reality. Přešla k lednici, na cestě si několikrát vymkla nohu, takže se rozhodla vyzout nohy z podpatků a pro vlastní bezpečnost byla bosa. Vyndala si šunku a začala ji jíst. „Toho idiota jsem vůbec nezajímala. Chápeš to? Vzala jsem si tyhle šaty, boty, ze kterých mě bolej nohy, erotické prádlo, dokonce jsem se oholila a on mi pořád mluvil jen o své práci. Dougu, řekni mi pravdu. Sluší mi to?“ naklonil hlavu trochu na stranu s pusou plné šunky.
Douglas se k ní pomalu přibližovat.

„Není to v tobě. Vypadáš krásně. Jako padlý anděl, který přišel ukázat všem ženám na zemi, co to znamená být božský krásná,“ sám se divil, kde se v něm ta slova brala, ale cítil, že jí to musel říct. „Tvé tělo je jako by patřilo samotné Afroditě. I ona by ti ho mohla závidět. Ale co je tvou největší předností, je tvůj úsměv. Nikdy jsem neviděl nikoho, se tak upřímně a krásně usmívat.  Julia Roberts právě zuří vzteky,“ co to do hajzlu meleš! Křičelo na něho jeho temné podvědomí, které bylo momentálně  potlačeno hodně hluboko do jeho já. Sofie na něho koukala jako na někoho úplně jiného. Ten z rána by jí tohle nikdy neřekl. Normálně z ní vyprchal všechen alkohol. V ruce držela kolečko šunky, který měla v plánu sníst, ale nějak jí to po jeho projevu nešlo. Stál těsně u ní, koukal se do jejich lesklých očí a usmál se. Odhodila šunku a pomalu se přiblížila k jeho rtům. On dělal to samé. Chytil ji za pás, posledním krokem, který je od sebe dělil, se k ní natiskl. Sklonil se, načež si ona stoupla na špičky. Jejich rty o sebe lehce zavadily, ale ten výboj, který z toho plynul, je popohnal k dalšímu kroku. Jemně, až skoro nehmatelně sjel ze zad na pozadí a stiskl ho, nebylo to nijak násilné, spíše to patřilo k situaci. Pohrával si s jejími rty a ona s jeho. S nevinných polibků se staly, chtěné, z chtěných, náruživé a z náruživých vášnivé. Tolik energie v sobě Douglas ještě neměl. Když mu zajela pod tričko, natolik ho to vzrušilo, že se neovládl a natlačil ji na lednici. Rukou jezdil po stehně, nohu jí nadzvedl a sjel pod šaty na pozadí. Zasténala do polibků a zaklonila hlavu. Jenže jakmile se odpoutala od jeho rtů, jako by se vzpamatoval. Nemohl se s ní vyspat. Ona nebyla typ ženy, se kterou by strávil noc a dělal, že se nic nestalo. Vše by se pokazilo, už teď se to začínalo pomalu bourat. Věděl, že mu není lhostejná a právě proto, musel vše zastavit dokud mohl. Se vším přestal a odstoupil od ní. Jen o krok, ale i tak to byla bezpečná vzdálenost. Bránil se zuby nehty, aby se ovládl. Vydechoval své rozbouřené hormony, přičemž se jí nedokázal podívat do očí. Nechápala to. Proč najednou přestal. Chtěla vyplnit mezeru mezi nimi, ale on ji nataženou rukou zastavil.

„Já nemůžu, omlouvám se, ale nemůžu pokračovat. Věř mi, že bych strašně chtěl, jenže to nejde,“ hlavním faktorem bylo to, co provedl. Co se stane, až se dozví, co udělal? Nemohl nic takového dopustit.

„Nemůžeš?“ rozklepaným hlasem se zeptala.

„Promiň,“ jen to dořekl schytal facku. Tohle pěkně pohnojil.

„Jsem tak blbá. Bože, jsem úplně pitomá,“ projela si prsty vlasy, přičemž zadržovala slzy. Musela pryč. Potřebovala se nadechnout a v jeho domě právě došel všechen kyslík. Utíkala ven, cestou si vzala své boty, aby se pro ně nemusela nikdy vracet. Douglas chtěl jít za ní, ale nohy mu to nedovolily. Nadával si za to, že se neovládl. Jenže, ať byla Sofie sebevíc přitažlivá, a jemu den ode dne sympatičtější, nemohl si ani představit, že by se dozvěděla o jeho činu. Nedokázal by dělat, jako by se nic nestalo. S jakoukoliv jinou ano, ale se Sofií prostě ne. Ona byla jiná. Byla pro něho víc než jen holka na jednu noc. Ona byla ta, se kterou si mohl povídat, smát se s ní. Nenáviděl ji a zároveň mu na ní záleželo. Právě si to uvědomil. Záleželo mu na ní. Pociťovat neznáme city k ženě, které zabil manžela. Do prdele práce, to to musela být zrovna ona!