Spojeni Osudem ✔️

8. Kapitola

„Víš, co máš dělat?" Japonec kývl na znamení souhlasu.

„Dobře, Dohazovač tam bude za dvacet minut," podíval se na hodinky. To bys měl stihnout. Řekni mu, na čem jsme se domluvili a pak se vrať a pamatuj si, že pokud mě zradíš, budu já tvou noční můrou," chytil ho za rameno, jako nejlepšího kamaráda. Měl v úmyslu říct svou výhrůžku trochu víc agresivněji, ale zabránila mu v tom Sofie, která zrovna přijela. Podíval se jejím směrem a zarazil se. Najednou nevěděl, co měl v plánu. Vzpomněl si na včerejší noc, na všechny ty pocity a slova vyřčená jeho pusou.

„Ogawa tebe nezradit, Ogawa být tvůj pomocník," vrátil mu zas vnímání. Podíval se na něj s lehce zvednutým koutkem. Předal do jeho malé ruky klíče od vozu, mohl si všimnout tetování mezi prsty. Několik japonských znaků vedle sebe a na druhé ruce byly také.

„Cestu za světlem, projdeš absolutní tmou?" pozvedl jedno obočí.

„To mně říkal otec a měl pravda," i on koukal na své tetování. Podle výrazu na jeho tváří Dauglas poznal, jak pro něj byl otec důležitý.

„Tak utíkejte, já si musím ještě něco zařídit," znovu se podíval na Sofii, ta právě vytahovat z kufru papírové tašky, zatímco Rachel se vztekala na zadní sedačce auta. Doprovodil Ogawu ke garáži. S rukama v kapsách šel za Sof.

„Okamžitě opusť můj pozemek," řekla, jen co se dotkl jejího trávníku. Nečekal žádné ahoj, jak se máš. To by byl hloupý. Neposlechl ji a pokračoval dál. Bez jediného slova vyndal Rachel z auta, ta hned přestala plakat. Usmála se na něj a on na ni.

„Ahoj, Korálku. Proč tak pláčeš?" úplně se do té hubičky zamiloval. Sofie si jich nevšimla, vyndala poslední tašku z kufru a položila ji k ostatním. Douglas šel za ní. Stáli u dveří, mlčky se na sebe koukali, přes to ticho mohl slyšet, jak na něj v duchu nadává.

„Zlobíš se na mě hodně?" konečně ze sebe dostal nějaká slova. Díval se jí při tom statečně do očí. Byly unavené a sršela z nich nenávist. Nenávist vůči němu.

„Vrať mi mé dítě a vypadni z mé verandy," nastavila ruce k malé a otočila hlavu stranou, přičemž jí vítr odvál několik spadlých pramenů z culíku.

„Sofie, nebuď na mě naštvaná. Nechtěl jsem ti nijak ublížit. Nemůžu si s tebou nic začít, i kdyby to mělo být nezávazné, což bych si k tobě mimochodem nedovolil," kdyby jí mohl říct, co udělal, kdyby měl naději, že se na něj přestane zlobit, ale to se nestane. Nenáviděla by ho za to ještě víc. To nechtěl. „To, co se včera stalo byl omyl. Ty nepatříš mezi ženy, se kterými spím. Na tobě mi záleží, stála ses pro mě důležitou a to je důvod, proč jsem nemohl. Nezasloužíš si, abych se k tobě tak zachoval."

„Dej mi sakra mou dceru a zmiz mi ze života," stočila k němu zrak, čím mu ukázala své slzy. Přesně tohle nechtěl. Vytrvala mu dceru z náručí a odešla do domu. Maličkou položila do zavěšené houpačky, pak se vrátila pro nákup, který už Douglas pomalu nesl do domu. Vzal všechny čtyři tašky naráz. Střetli se ve dveřích kuchyně. Koukali na sebe. Ona u toho vypadala dost roztěkaně, nervózně a taky na dně. V její tváří nabyl jediný náznak štěstí. Vlasy měla samotné v neupraveném drdolu, na sobě staré džíny s dírou na koleni a podle velikosti manželovo košili. Prohlížel si její vzhled, v duchu se ptal, kde je ta krásná a přitažlivá žena ze včerejší noci. Tahle byla jiná, taková utrápená. Odstoupila, aby mohl nákup odložit, sledovala každý jeho pohyb se studem. Otočil se k ní, načež ona uhnula pohledem.

„Děkuju za pomoc, už můžeš jít," tiše řekla. V duchu se modlila, aby byl pryč, aby nemusela snášet jeho pohledy. Ať se díval sebevíc lítostivě a provinile, včerejší noc tím nevymaže.