Spojeni Osudem ✔️

17. Kapitola

,,Proč říkáš Rachel Korálku?" stáhla hudbu, aby ji slyšel. Douglas se usmál Očima skenoval cestu před sebou.

,,To ty její oči. Působí tak na mě," odpověděl a sundal ruku z té její, aby mohl zařadit. Hned po tom ji tam zas vrátil a láskyplně se na ni usmál.

,,Aha," zamumlala se sklopenou hlavou.

,,Vadí ti to?"

,,Ne, je to krásná přezdívka," podívala se na něj.

,,To nemyslím. Měl jsem na mysli tu ruku. Vadí ti, že se tě dotýkám?" uvedl svou otázku na pravou míru.

,,Jo, tohle. Nevadí. Jen mám strach, co bude po tomhle všem. Bojím se i toho, co se děje. Co když Rachel nenajdeme nebo ji najdeme a ona...," nedokázala to ani vyslovit. Nechtěla plakat, ale ta představa ji ničila. Vážně se moc bála všeho, co se mohlo stát.

,,Ne, Rachel žije a je v pořádku," byl si tím jist nebo ji jen uklidňoval?

,,Snad máš pravdu," ztěžka vydechla.

,,Mám. Zkus si zdřímnout, pojedeme ještě pár hodin," pohladil ji po noze.

,,A co ty. Nejsi unavený?"

,,Ne, jsem v pohodě," zas ji věnoval usměvavý pohled.

,,Nenechám tě samotného. Budu vzhůru s tebou. Stejně bych nedokázala usnout. Mám v hlavě tolik myšlenek, že mi hučí v uších," ukázala nejdřív na svou hlavu a pak na ucho. Její myšlenky se netýkaly jen malé ale i Douglase. Přemýšlela nad tím, zda mu nemá říct, aby ji neopouštěl. V hlavě si to řekla, ale nahlas už to nedokázala. Jakmile se k tomu chystala, zarazilo ji svědomí. Zabil ti manžela. Řvalo na ni. Ten fakt tam prostě byl a nikdy nezmizí.

,,Týkají se ty myšlenky i mě?" věděl, že ano.

,,Nech toho. Víš, že ano."

,,Tak ven s tím," jako by mu ani nevadilo, že jejich radovánky mají danou trvanlivost.

,,Nechci, abys odešel, ale mám kvůli tomu černé svědomí," přiznala se. Nemluvilo se jí o tom moc dobře. Začínala litovat toho, že radši nešla spát.

,,Neřeš to. Víš, jde o to, že ani já bych nesnesl ten fakt, že jsem zabil někoho, koho jsi milovala. Že vlastně kdybych ho nezabil, nikdy bych tě nepoznal a nezamiloval bych se do tebe. Kvůli tomu s tebou nemůžu být. Jak bychom mohli být šťastní a nemyslet na to. Vždycky to mezi námi bude. Takhle já to nechci a myslím si že ani ty ne," zařadil rychlost. Sofie mlčela. Neměla co k tomu dodat. Vzal jí slova z pusy, jako by nakoukl do její hlavy a viděl její myšlenky. Jen lehce kývla hlavou a pak ji opřela o okénko. ,,Zdřímni si, až se vzbudíš, půjdeme si pro Korálka," pohladil ji po vlasech. Při tom doteku se zachvěla. Musela se pousmát, vyslovil, že si pojedou pro Korálka, jako by byli rodina. Nakonec stejně usnula, ať byla unavená nebo ne.

......................................................................................

Sofie  spala, když dorazili na místo. Douglas zastavil kousek od vozu. Koukal na to, jak byl zdemolován. Dveře dokořán, skla rozmlácená. Podíval se na Sofii. Věděl, že pokud uvidí jen ten vrak, zblázní se. Nechal ji tedy dál spát. Odepnul si pás a potichu otevřel dveře. Docela se děsil toho, co v autě najde. Snad nikdy neměl takový strach jako nyní. Přibližoval se k vraku, už byl skoro u něj. Nakoukl dovnitř a zkameněl. Na zadním sedadle byla krev. Konkrétně v autosedačce a kolem ni. Zamotala se mu z toho hlava. Chtělo se mu plakat, ale i tak doufal, že to není Korálkova krev.

,,Bože můj, to je krev?" ozvala se za ním Sofie. Strašně se jí lekl.

,,Sof," chytil ji kolem pasu a tahal zpátky od auta. Tohle vidět nemusela. Pokud se něco stalo a Rachel je někde v autě, nesmí to vidět.

,,Ne, moje dítě. Nech mě být!" vzpírala se mu. Držel ji pevně, ale ona byla jako posedlá ďáblem. Vytrhla se mu a utíkala k autu. Plakala a křičela jméno své dcery. Hledala ji v autě i pod ním.

,,Sofie, pojď pryč," tahal ji ven.

,,Neodejdu odsud, dokud nenajdu své dítě," hystericky na něho zařvala. prudce se k němu otočila, čímž se mu naskytl výhled na lahvičku, která všechno vysvětlovalo.

,,Sofie!"

,,Nech mě být! Rachel, miláčku!" křičela. Strach o dceru jí zatemnil mozek. Nedokázala racionálně přemýšlet. Prostě viděla jen tu krev v její autosedačce, a to bylo celé.

,,Sofie!" zařval na ni.

,,Co je?"

,,Kečup, je to kečup," zvedl lahvičku ze země, ke kterému vedly červené skvrny. Oboum spadl balvan ze srdce. Byl to jen falešný poplach, ale Sofii to spustilo ještě větší vodopád slz. Do toho se i usmíval. Strašně se jí ulevilo, když zjistila, že to nebyla krev.

,,To bylo hrozné. Tak moc jsem se bála, že tu najdu její tělo," vzlykla.

,,Já vím. Taky jsem se bál. Jenže Sof, já nemám vůbec tušení, kde by mohla být. Nemůžu ani lokalizovat jeho mobil. Oba ho máme proti tomuhle chráněný. Je jen jediná možnost, jak ji získat," smutně se na ni podíval. Hned jí došlo, co chce dělat a vůbec s tím nesouhlasila.

,,Ne, to je jistá smrt. Pokud tam půjdeš sám, tak tě zabijí. Nemůžu o tebe přijít. Chci tě mít u sebe až do konce mého života. Nechci, abys odešel. Nechci to!" Nyní, když tu byla jistá šance, skoro stoprocentní, si uvědomila, že nic na světě jí nezabrání v tom, aby s ním zestárla. Ani Marcusova smrt. Douglas se usmál a chytil její uplakaný obličej do dlaní.

,,Právě jsi ze mě udělala toho nejšťastnějšího chlapa pod sluncem, ale pokud je to jediná možnost, jak tvou dceru získat zpátky, tak ji podstoupím moc rád. Miluji Rachel a miluji i tebe, takže to musím udělat. Teď si najdem nějaké ubytování a vymyslíme plán," políbil ji. Ač nerada, kývla. Snad všechno dobře dopadne a oni spolu odejdou domů.

............................................................................................................

Ubytovali se v jednou z menších hotelů na kraji města. Seděli vykoupaní u večeře a probírali plán. Sofie z toho byla nesvá, a to, že o tom Douglas mluvil, jako by vyprávěl pohádku na dobrou noc, jí moc nepomáhalo.

,,Takže, já jdu zavolat Robetrovi," odložil dojedenou krabičku a vytočil číslo.

,,No nazdárek, zas chceš smlouvat?" pousmál se Robert.

,,Přesně. Chci Rachel za Sofii. Její matka se tak rozhodla. Ta malá si nebude nic pamatovat, takže se nemusíš bát, že tě udá a jako bonus dostaneš mě."

,,Hm... to je lákavá nabídka, ale," odmlčel se. ,,A víš co? Já to beru. Kde jsi?"

,,V L.A." podíval se na Sofii, která se sotva dotkla svého jídla.

,,Dobře. Zítra k večeru se ti ozvu a domluvíme se na předávce," típl mu to. Douglas se podíval na Sofii, ta se jeho pohledu vyhýbala. Pak vstala a naštvaně odešla směr postel. Rozeběhnul se a chytil ji za paži.

,,No tak, nech toho. Nebudeme se přeci poslední společnou noc hádat," pohladil ji ve vlasech. Usmíval se. Bylo mu dobře. Neviděl jediný důvod, proč by nemělo.

,,Nechci tě ztratit, slib mi, že mi neumřeš," a už zas plakala.

,,Až sníš večeři."

,,Nemám hlad. Moje tělo protestuje a ani se mu nedivím. Mou dceru má šílený policajt, miluju chlapa, co se kvůli ní chce nechat zabít. Řekni mi, jak se mám za takových podmínek donutit k jídlu," mračila se na něho. Ten jeho ledový klid, ji akorát tak rozčiloval.

,,Musíš na tom najít pozitiva."

,,Co je na tohle, prosím tě, pozitivního?" odstoupila od něj. Jenže Douglas se nenechal odbít. Chytil ji za boky a přitáhl k sobě.

,,Zejtra budeš mít svou dceru u sebe a dnešní noc si parádně užijeme," vyzvedl si ji na sebe, načež mu omotala nohy kolem pasu a sklonila se k polibku. Pevně se ho držela kolem krku, aby nespadla, zatímco se Douglas přemístil k posteli.

,,Slib mi, že se jen tak nevzdáš, že budeš bojovat," prosebně se mu podívala do očí.

,,Slibuju."