Spojeni Osudem ✔️

10. Kapitola

Douglas chodil po svém pokoji sem a tam. Přemýšlel, zda bylo možné, aby Sofie o všem věděla. Proč by pak ale riskovala život svůj i své dcery? Kdyby přeci jen něco věděla, řekla by to, aby ochránila přinejmenším Rachel. Nedávalo mu to smysl. Ani jednou se nezmínila o tom, že by její manžel něco vyráběl, nebo by znal Roberta. Měl sto chutí za tím proradným ďáblem jet a vymlátit z něj, proč ho vlastně najal. Z myšlenek ho vyrušila řvoucí Rachel. Vyšel ze svého pokoje a šel za ní. Seděla uprostřed postele a plakala. Vlásky měla zpocené, obličej rudý od pláče a pomačkaný od polštáře.

„Ale no tak, Korálku, co se ti stalo?“ vzal ji do náruče. „Měla jsi zlý sen?“ podíval se na ni. Maličká vzlykla a přitiskla se k němu.

„Máma.“

„Už ti chybí, viď? Pojď půjdeme za ní. Možná už bude vzhůru?“ i s ní vstal a přešel do vedlejšího pokoje. Pomalu otevřel dveře. Sofie byla vzhůru. Přivítala je kouzelným úsměvem, až ho píchlo u srdce.

„Kory, koukej, maminka je vzhůru,“ natočil ji tak, aby mamku viděla. Rozkošně se zasmála typicky dětským smíchem a natáhla k mámě ručičky. Sofie se začala zvedat do sedu. Na její tváří přistály první slzy. Nemohla se dočkat, až malou objemem. „Tak tady je,“ odevzdal dítě matce tak opatrně, jak jen mohl. Posadil se na kraj postele a koukal, jak si Sofie kontroluje, zda je v pořádku. Protočil nad tím oči, ale usmíval se.

„Lásko moje maličká, jsi v pořádku. Nemůžu tomu věřit,“ vzlykla. Položila si Rachel tak, aby jí mohla opřít hlavičku o své rameno. Tiskla ji k sobě, jako by se potřebovala přesvědčit, že se jí vážně nic nestalo. Podívala se svýma uplakanýma očima na Douglase a řekla: „Nevím, kdo nebo co jsi, ale nikdy ti nepřestane být vděčná. Moc ti děkuji, za všechno. Nebýt tebe, Bůhví, co by se stalo,“ setřela si slzy. Podívala se zas na svou usměvavou dceru, potom se vrátila zpátky k Douglasovi, který zahanbeně koukal k zemi. Po její děkovné řeči se měl chuť zahrabat do vlastního hrobu a umírat pomalou smrtí. Kdyby nebylo jeho, nikdy by se do takové situace nedostala. Marcus by věděl, jak svou rodinu ochránit. Nebo taky ne, když neuměl ochránit ani sám sebe.

„Douglasi, děje se něco?“ dotkla se jeho ruky. Zas měl chuť zpívat a tančit. Zas ho naplňovalo ono teplo z minula. Co se to do prdele děje?! Ptal se sám sebe v duchu. Tohle muselo přestat. Žádné pocity v sobě, v její přítomnosti, nechtěl cítit. Bohatě mu stačilo, že mu na těch dvou záleží. Rychle ruku stáhl. Všimnul si, jak se zamračila. Bylo mu to jedno, muselo.

„Říká ti něco Sorach?“ potřeboval informace. Ano, to bude jeho hlavní myšlenka. Ne žádné blbé teplo nebo chuť zpívat a tančit, stejně ani jedno z toho neuměl.

„Sorach?“ zopakovala se staženým obočím.

„Ano, Sorach a řekni mi pravdu. Je to životně důležité,“ zněl dost vážně, až ji tím vystrašil.

„Vážně mě začínáš děsit, řekni mi, co to má znamenat?“ přitiskla k sobě dcerku, jako by ji chtěla ochránit.

„Tvůj manžel nebyl obyčejný bankéř, že ne?“

„Ano, byl. Marcus byl bankéř. Sakra Douglasi, přestaň mi odpovídat otázkou a řekni mi o co jde. Proč mě uprostřed noci přepadli a co jsi vůbec zač ty?“ ukázala na něj. Douglas si ji prohlížel. Hledal něco, co by mu potvrdilo, že lhala a že o všem věděla. Jenže nic kromě vystrašenost a čekání na odpovědi, nenašel. Mohlo být vůbec možné, aby žila s někým a nevěděla, čím se živí? Podle jejího výrazu bylo, ale on ji nevěřil.

„Nevěřím ti, chci vědět pravdu.“

„Já chci taky vědět pravdu, ale o tobě.“ skočila mu do řeči.