Spojeni Osudem ✔️

12. Kapitola

,,Bude v pořádku, ukaž mi tu ruku," posadil si ji na židli a zkontroloval paži, na které měla škrábanec od kulky. Potom, co dorazi k Diuglasovo bratrovi, se Sofie trochu uklidnila.

,,Jo, no tohle, už to ani nebolí," zkoumala ránu.

,,To je dobře. Nic to není. Máte z pekla kliku. Doug sice ztratil dost krve a raná byla celkem hluboká, ale díky Bohu nenapáchala moc škody. Až mu dokape červená, bude zas jak rybička," usmál se na ni, načež mu ona úsměv vrátila.

,,Pak ho můžu zabít?" Upřímně a od srdce se zasmál.

,,Copak vám můj bratr udělal?"

,,Ani se neptejte, nejdřív se nastěhoval vedle mě, pak mi málem zabil dítě a vzápětí mi vyznal lásku," práskla ho. Podívala se na něj. Hubu měl až na zemi a oči mu vyskočily doslova z důlků.

,,Můj bratr se zamiloval. Prosím, řeknete mi to znova, ale já si to pro tentokrát nahraju. Tohle není možný. Můj bratr nemiluje, takže vážně čumím. Jen tak pro zajímavost, kde bydlíte?"

,,Na předměstí." Tak to už se málem udusil vlastní slinou, která mu zaskočila. Douglas, láska, předměstí. Co tam nesedí? ,,Jste v pořádku?" bouchala ho do zad.

,,Promiňte, ale tohle mi nesedí. Ano, láska postihne každého, dokonce i mého bratra, ale Douglas by nikdy neopustil svou vilu a nepřestěhoval se na předměstí. To prostě není on," ani si neuvědomil, že právě podřezal svému bratrovi větev.

,,Co tím myslíte?" Až teď mu to došlo.

,,Nic, asi jsem si o něm myslel něco, co nebyla pravda," radši se pustil do čistění její rány.

Večer se Douglas probudil. Byla už tma. Pokoj osvětlovalo jen světlo z venkovních lamp. Všimnul si spící Sofie. Byla zkroucená v křesle s otevřenou pusou, ze které jí tekla  slina po bradě. Musel se nad tím pousmát. I tak byla roztomilá, i tak ji miloval. Jak se to vlastně stalo? Nastěhoval se vedle ní. Otravovala mu život. Pak se mu zalíbil její úsměv. Všiml si, že pod tou unavenou tváří se skrývá něco dokonalého. Pod těmi vytahanými tepláky a tričku manžela se popravdě schovávala sexy postava, kterou by jí mohla závidět leckterá dvacítka. A když si rozpustila vlasy, připadal si, jako by právě našel hrnec zlata na konci duhy. Postupně se přistihl, že netrpělivě vyčkává jejího zaklepaní, s úsměvem jí otevíral dveře. Vyhlížel jí z okna. Když si hrála na zahradě s Rachel, chtěl jít za ní, ale styděl se. On se styděl? To nepochopil. Uchopil malý polštářek a hodil ho po ní. Jenže jakmile prudce trhl rukou zabolela ho řezná rána. Se syknutím se chytil za bolestivé místo, odhrnul deku, aby se podíval, jak ho bratr spravil. Mohlo ho napadnout, že to bude zalepené.

,,Dougu, jsi už vzhůru," promnula si oči a přešla k němu. Posadila se opatrně na postel, ale nejradši by si do ní lehla z toho křesla jí bolel celý člověk. ,,Jak se cítíš?"

,,Dobře, moc dobře a ty?" chytil ji za ruku, na které měla čtverečkovou náplast.

,,Už to ani nebolí, vlastně to nebolelo skoro vůbec. Jen v ten okamžik, kdy to mnou projelo," koukala se na stejné místo jako on.

,,To adrenalin. Postaral se, abys nic necítila," dál držel její paži a hladil ji palcem, přičemž se jí díval na rty. Strašně rád by je znovu ochutnal. Odlepil se od polštáře, čím jí byl blíž a bezmyšlenkovitě ji políbil. Nevěděl, co ho to napadlo, nepřemýšlel. Prostě se to stalo a on s tím nedokázal nic dělat. Sofie vykulila oči a odtáhla se.

,,Co to děláš?" utírala si ústa, i když je neměla oslintaná, spíše zalepená, tím jak sladce líbal.

,,Políbil jsem tě. Já myslel...,"