Psycho love

10. kapitola - nůž na zádech

O TÝDEN POZDĚJI

Vzbudila jsem se jako každý den. Díky hlasům před mojí celou. Dveře se otevřely. Mžourala jsem do ostrého světla, linoucího se z chodby. Někdo položil k mojí matraci tác s jídlem a odešel.

Vždy když jídlo sním před mučením, je to lepší. Něco se vpije do tuku. Ale upřímně. Začínají se mi rýsovat žebra. Sice ne moc, ale je to krůček k podvýživě.

Vrhla jsem se na ten tác. Jídla tam bylo víc než kdykoli. Asi pro mě mají novou látku na mučení.

Vždycky před tím, než do mě ta žena píchne jehlu, tak se mě zeptá jestli už jim řeknu jejich slabiny. Já jí vždycky odpovím ať se jde vycpat. A ona se naštve.

Spořádala jsem všechno co bylo na talířku. Byli to sice kůrky od chleba, ale bylo jich hodně. Nebo spíš víc než normálně.

Zase se otevřeli dveře. V nich stál ten muž co byl u mě poprvé.
,,Zák co? Povíš nám dneska něco?" zeptal se až moc milím hlasem. ,,Ne" řekla jsem a koukala se mu zpříma do očí.
,,Jak je libo" řekl a odešel.

Toho chlapa už teď nenávidím víc, než tu ženu.

Potom co odešel tak si pro mě přišli zas gorili. Tentokrát mě ale nevlekli do místnosti 127, ale někam jinam. Přesněji do místnosti 089.

V místnosti 089 to vypadalo podobně jak v 127, ale tady nebyla lednice a stojan. Jen nějaká skříňka.

Připoutali mě k lehátku a odešli. Pak zase přišel ten muž. ,,Ach, tohle se ti nebude líbit, ale doufal jsem že se tohohle dočkáš, protože tohle je jediná věc co mi povolili dělat" řekl a hraně smutně se usmál.

,,Co mi budeš dělat?" zeptala jsem se ho.

,,Uvidíš" řekl a otevřel skříňku. Z ní vytáhl nějakou tužku.

Šaty, které jsem měla na sobě od prvního dne pobytu tady, mi na zádech roztrhl a tou tužkou mi kreslil na záda. Nakreslil mi tam podobný vzor jako mají na hřbetě zmije. Akorát větší.

Dostala jsem strach. Tušila jsem co mi asi bude dělat.

Potom co byl se svým uměleckým dílem na mých zádech hotov, schoval tužku a vytáhl nůž. Teda ne nůž ale skalpel. Okamžitě se mi udělalo zle a strach ve mně se zdvojnásobil.

Přišel ke mně a přiložil mi skalpel na levé rameno.  Rychle s mi s ním pronikl kůží a já ucítila svoji horkou krev, jak mi teče po zádech. Horké slzy bolesti se mi začali kutálet po tvářích.

Od ramene pokračoval skalpelem k mým žebrům na pravé straně. Moje krev stýkala na lehátko a kapala na zemi. Každá kapka následovala svou sestru rychleji a rychleji až se změnili v proud. Slzy vytékali z mých očí stále ve větších skupinách.

Když prořízl ránu k žebrům několikrát tak do místnosti vešla žena, která měla s sebou lékárničku.

Přispěchala ke mně a ránu mi zašila. Sice bez umrtvení, ale bolest z prořezávání to překonala.

Slzy mi tekly proudem a na zemi se mísili s krví.

Když žena ránu zašila, promluvila k muži: ,,Stratila moc krve, jestli ji nechcete zabít tak už dneska neřezat."

,,Škoda" povzdechl si muž. Já jsem byla ráda, že to konečně skončilo a děkovala jsem bohu za to že jsem přežila.

Muž ženě řekl Hail Hydra a žena se mírně uklonila, zopakovala pozdrav po něm a odešla ke dveřím.

Muž ji z nich vyprovodil a cosi rusky poručil těm chlápkům co mě sem dotáhli. Ti pro mě přišli, odpoutali mi ruce a posadili na vozík. Asi aby mi ránu nepoškodili. Přece jenom jsem jejich informátorka a nemůžou mě zabít, dokud neporučí jejich šéf.

Odvezli mě do mojí kobky. Tam už na mě čekala igelitka s oblečením. Ale odvahu a sílu na to abych se oblékla, jsem neměla.

Sotva jsem si dokázala lehnout. Ale jen na břicho. Záda mě tak bolela, že jsem je ani nemohla ohnout natož položit se na ně.

To jsem ale nevěděla, že zítra to bude horší.

...

Dneska mě, jako obvykle, probudili hlasy. Tentokrát už jsem tu jídlo měla. Divný.

Jídla bylo tentokrát ještě víc než minule. To je ještě víc divný. Ale jelikož mě hlad přemohl, tak všechno zmizelo za chviličku.

Když jsem dojedla, tak jsem si chtěla jít znovu lehnout, ale dveře rozglábila zase jedna z těch goril.

Celkem hrubě mě postavil a odtáhl před dveře. Tam jsem se posadila na připravený, ne moc pohodlný, vozík.

Zase mě vezli do místnosti 089. Moje noční můra pokračuje. Všechno se opakovalo jako včera. Připoutali mě k lehátku na břicho. Zase přišel ten chlap vytáhl nůž a zase mi řezal nožem do zad ránu dlouhou ránu, kterou napojil na ránu ze včerejška.

Založil ji do včerejšího konce rány, přitlačil a krev mi začala pomalu téct po boku.

Pokračoval v řezání mých zad od pravých žeber k nejužšímu místu v mém levém boku. Bolelo to snad víc než včera.

Slzy bolesti z mých očí padaly na podlahu, kde s krvý tvořili takovou břečku.

A zase jako včera přispěchala ta dívka s lékárničkou. Když mi zašívala ránu řekla: ,,Krev se jí musí obnovit, stačí trocha železa jinak tady příště vykrvácí."

,,Hmm, tak ji na nějaký čas necháme" řekl muž chladně.

On jí hailnul a ona se uklonila a hailla mu zpátky. Odešla a pro mě přišli zase ty gorili.

Posadili mě na vozík a odvezli do kobky. Tam mě prostě nechali ležet na matračce. Usnula jsem.

Z pohledu Wandy

Hledáme Laurel už týden a zatím nic. Byli jsme už na třech, celkem velkých základnách, ale nic. Jako by se po ní slehla země.

Teď zrovna vybíráme další, na kterou si uděláme výlet. Máme jich na výběr asi padesát. Je celkem malá šance, že se trefíme do té správné, ale šance tam je.

Kapitán se Starkem se rozhodli pro docela nenápadnou, ale rozlehlou budovu uprostřed Sibiře.

,,Zítra vyjíždíme ve tři ráno. Připravte se" řekl Steve a já šla pryč. Musím se trochu vyspat.

Tak jak se líbí nová kapitolka? Je sice trochu nechutné jak tam je popsaný to mučení, ale nikdo vám nekáže, abyste to četli.

No, při téhle kapitole jsem asi stratila pár čtenářů, ale nebojte, nic tak hrozného už v téhle fikci nebude.

Vaše Jana