Psycho love

11. kapitola - záchrana

Věnováno mým kamarádkám, které tuhle fikci čtou.

ASI O TŘI TÝDNY POZDĚJI

Zase mě vzbudily hlasy. Ale tentokrát jiné. Povědomé.

Dveře za chvíli rozrazila známá rusovlasá, celkem malá, postava.

,,Natasho" zakníkla jsem slabým hláskem z rohu místnosti.

,,Laurel, prosím tě, co ti to udělali?" zeptala se když jsem se zvedla.

,,Radši se neptej" pousmála jsem se.

Najednou s vrazil Clint. ,,Natasho musíme jít" řekl a zarazil se, jakmile si mě všimnul.

Musela jsem vypadat hrozně, protože když si prohlédl ten zbytek mého těla, šlo z jeho výrazu poznat nepříjemné překvapení.

,,Kapitáne, máme ji" řekl Clint do sluchátka a Nat mě vytáhl do stoje. Okamžitě jsme opustili moji celu. Konečně.

Za chvíli, když jsme se plížili chodbami, tak už jsem nemohla.
,,Já už to nedám" kníkla jsem.

,,Já tě vezmu" řekl Clint a vzal mě do náruče. Po chvíli mě ale zase položil. ,,Takhle nemůžu střílet" postěžoval si. Nat ho probodla vražedným pohledem.

,,To nic, já dojdu" usmála jsem se a otočila se na Natashu a ke Clintovy se otočila zády.

,,Co to je?" ukázal na moje záda. Moji jizvu. Jizva byla prodloužená od mého levého pasu nad pravou stranu pánve.

,,Co?" zeptala se Nat a dřív než jsem stihla něco říct tak mě obešla a zaměřila se na moje záda.

,,Bože" vydechla jen.

,,Hlavně se mě neptejte jak jsem k ní přišla" varovala jsem je rozechvělím hlasem.

Na nic se neptali a zase jsme se rozešli dál. Natasha šla přede mnou a Clint za mnou.

Náhle se mi podlomily nohy a já se málem zřítila k zemi.

Naštěstí mě Clint zachytil. Natasha se zeptala: ,,Jsi si opravdu jistá, že to zvládneš?"

,,Jo, neboj" zašeptala jsem, když jsem se postavila.

Povzdechla si a vydali jsme se dál.

Šli jsme asi pět minut, než náš doběhl Steve a Thor. Ale to už jsem nevnímala, protože nohy i hlava mi vypověděli službu. A jen tak tak někdo moje tělo zachytil.

Zbytek cesty ven jsem vnímala rozostřeně. Slyšela jsem střelbu, hluk, rozkazy, které vydávala osoba, co mě nesla a taky hlasité nadávky od Starka a taky ze strany agentů Hydry.

Pak mám chvilkové okno.

Vzbudila jsem se až v quijetu.
,,Co je za den?" zeptala jsem se, když jsem se pořádně probrala.

,,Je prvního října" odpověděl mi klidný hlas.

,,Prvního října, to jsem byla pryč měsíc a půl?" vytřeštila jsem oči na Steva, Wandu, Nat a doktora Bannera.

,,Jo, měsíc a sedmnáct dní, přesně" promluvila Wanda vážně.

,,Bože" zakníkla jsem.