Psycho love

8. kapitola - pokus o útěk

Vzbudila jsem se v temný kobce bez oken. Jediný světlo sem vnikalo malou škvírou pod dveřmi. Chvilku jsem se rozkoukávala a doufala, že to je jen Starkův nějaký hloupý vtip.

Ležela jsem na rozvrzaný matraci přikrytá nějakým hadrem. No lepší než ležet na zemi.

Na sobě jsem stále měla společenské šaty i boty.

Po chvilce jsem si všimla, že tu na zemi je plechovej tác. Na něm byli na talířku kousky chleba a ve sklence voda. Sice jsem měla hlad, ale odvahu na to, abych to snědla jsem neměla.

Náhle se otevřeli dveře. V nich stála žena a muž. ,,Tak naše informátorka se vzbudila, výtej na Sibiři" pronesla žena potěšeně.

,,Co po mně chcete?" zeptala jsem se podrážděně.

,,Nic velkého" řekl muž.

,,A co?" zeptala jsem se zlostně.

,,Chceme vědět slabiny Stevena Rogerse a Antonyho Starka" řekla žena.

Teď mi definitivně došlo, že to není blbej Tonyho vtip, ale velkej průšvih. ,,Nic nevím" řekla jsem a snažila se hrát nechápavou. Hraní mi vždycky šlo, tyhle jsem ale neoblafla.

,,Víme, že si jim oboum dělala psycholožku, Laurel Elizabeth Anno Jacsonová" řekla žena znuděně.

Tak a je to v háji. Všechny tři moje jména zná jen pár lidí. Takže ví všechno. Určitě i to, že mám jinou podobu.

,,Tváříš se překvapeně, to nikdo neví všechny tři tvoje jména? Asi ne co?" posmíval se muž.

,,Jo a nepokoušej se změnit, stejně ti to nevyjde" chladně se usmála ta žena.

,,Ty mrcho" zavrčela jsem.

Muž se nad jejím oslovením vypuštěném z mých úst jen pousmál a ona řekla: ,,Tak řekneš nám něco."

Pološíleně jsem se usmála a pronesla: ,,Jděte se vycpat."

,,Doufali jsme, že tohle řekneš" řekl muž a oba odešli.

Ještě jsem je za dveřmi slyšela jak komusi ta žena říká: ,,Za deset minut ji doveďte do místnosti 127."

,,Tak takhle se porazit nenechám" řekla jsem si pro sebe a sundala si boty, které mi ku podivu nechali. Byl na nich podpatek. Sice né moc velký, ale i tak.

Stoupla jsem si za dveře a čekala.  Do místnosti vlezli dva chlápci. Takové ty gorili. Proplížila jsem se za jejich zády tiše ven a rozběhla se chodbou pryč.

Pravděpodobně si mě hned všimli, protože vyrazili za mnou. A s hodně hlasitými nadávkami. Měli sice hodně velkou zásobu na sprostá slova, ale tak velkou jako Stark ne.

Běžela jsem chodbou. Občas někde zahla a snažila se setřást ty dva.

Na to, že to byli těžkopádné gorili, běhali vcelku rychle.

Proběhla jsem další chodbou. Na jejím konci byli schody. Každý rozumný člověk by po nich vyběhl, ale já ne. Radši jsem běžela postraní chodbou do prava. Do temna.

Chvilku jsem tápala, ale jakmile se rozeněl alarm, tak jsem se rozběhla přímo tryskem.

Náhle na mě nějaký agent hydry vyskočil z jedné ouzké chodbičky. Okamžitě jsem ho mrdla botou po hlavě. Na chvilku se začal věnovat svojí bolesti a já tak získala čas.

Zase jsem se dala do běhu a po cestě mlátila agenty hlava nehlava. Byla jsem v jejich sídle, takže pro ně nebylo těžké mě za chvíli najít a obklíčit. Usmála jsem se a řekla: ,,Asi jsem v pasti, že?" Jeden agent, zřejmě s vyšším postavením ke mně přišel a chtěl mě vzít za ruce, ale já ho praštila botou. On mi vrazil pořádnou facku až mi vytryskla krev ze rtu a já spadla šokem na zem. ,,Jen slaboch bije holky" řekla jsem se s hlavou skloněnou k zemi. Chtěl mě udeřit znovu, ale přišla tam ta žena.

Na poslední chvíli řekla: ,,Nech ji na pokoji." On jí oponoval:,,Ale ona mě" ,,Řekla jsem, že ji nemáš bít" zaburácela na něj.

On odstoupil ode mě s naštvaným pohledem. Určitě mě začal nesnášet. Usmála jsem se na něj a pak jsem si řekla, že když nechce, aby mě někdo bil, tak ji k tomu musím vyprovokovat, aby to udělala sama.

,,Hezký" zamumlala jsem.
,,Říkala si něco?" zeptala se mě.
,,Říkala sem že je hezký jak Tě tvoji otroci pěkně poslouchaj, jak dělaj přesně to co ty chceš, musím uznat, že jsou to slušně vycvičený gorili, a ty vlastně taky, protože ppsloucháš rozkazy ze svého velení. Ve skutečnosti si nikdy nic nedokázala, nic, si jenom loutka v rukách svých šéfů a jakmile Tě přestanou potřebovat tak zhebneš, jako celá Hydra. Jsi nicka, stejně jako vy všichni" zakřičela jsem na všechny co nás pozorovali. V lidích Hydry se vařil vztek. Právě jsem urazila jejich přesvědčení.

Usmála jsem se a přistoupila k ženě. ,,Tvoje matka byla psychopatka, která nemohla mít normální dítě a tvůj otec byl šedesátiletej stařík po kterém máš pravděpodobně stařešinský vzhled. A ty" nestihla jsem dopovědět větu, protože mi ta žena dala pěstí do břicha.

Odstoupila jsem od ní a krev, která mi stékala po obličeji, jsem si rozmazala tak, že jsem vypadala jak šašek z nějakého hororu.

Potom jsem se šíleně usmála na každýho člověka co tu byl. Některejm, hlavně těm co byli mladí, se ze mě dělalo blbě. Byli úplně bledí v obličeji. Musela jsem vypadat dost hrozně.

Žena poručila dvoum gorilám, aby mě chytli. Ti ji poslechli a táhli mě kamsi do spleti chodeb. Ona sama šla před námi.

Odtáhli mě do místnosti, která měla na dveřích vyryto 127. V tý místnosti nebyli okna, jen lehátko, podobný tomu co mám v ordinaci i já ale s tím rozdílem, že na něm byli pouta, křeslo, lednička a stojánek jak na kapačku. Místnost působila depresivně. Trochu jsem se otřásla při tom pohledu.

Ahoj, děkuji za čtení. Kdybyste chtěli mohu napsat nějaký specinál nebo něco. Mnohokrát děkuji za sto přečtení a zase se samozřejmě omlouvám za chyby.

Vaše Jana