Psycho love

26. kapitola - opravdu konec?

Vzbudila jsem se v deset večer a neseděla jsem u počítače, ale ležela jsem u Steva v pokoji v posteli. Steve v ní ale nebyl.

Celá rozcuchaná jsem vstala a vydala se do koupelny. Tam též nikdo nebyl.

Až v koupelně jsem si všimla, že jsem převlečená do jednoho ze Stevových triček.

Takže mě někdo musel převléct. Aspoň že tak.

Najednou se celým helicarierem rozezněl alarm.

Byli jsme napadeni, opakuji byli jsme napadeni, všichni agenti do obrany, prosím

Oblékla jsem si oblečení od Wandy a vyrazila ven. Doběhla jsem na můstek, kde byli už všichni Avengers.

,,Kdo nás napadl?" zeptal se Tony, který doběhl společně se mnou.

,,Ty potvory" řekla napjatě Wanda.

,,Konec řečí, musíme se začít bránit" zavelel Fury.

,,A co Laurel?" zeptal se Steve.

,,Já se o sebe umím postarat" řekla jsem.

,,Je to nebezpečné" řekl.

,,Já vím, ale mám výcvik bohů. Umím se bránit" řekla jsem znovu.

,,Konec debaty. Každá pomoc se hodí" řekl Tony.

,,Její schopnosti nám pomohou, takže do boje půjde" uzavřel debatu Fury a Thor souhlasně pokýval hlavou.

,,Tak teď běžte" vyhnal nás Fury.

Vyběhla jsem ven a za Nat se rozběhla do zbrojnice.

,,Jsi si jistá, že chceš bojovat?" zeptala se mě Nat za běhu.

,,Jsem" řekla jsem pevně.

Nabrala jsem si glocka a dva náhradní zásobníky. Natasha mi ještě dala sadu asi se stovkou mini bombiček po kterých se už nerozmnoží.

,,Hlavně se nenechej zabít" řekla předtím, než utekla pryč.

Zakroutila jsem hlavou a vyběhla ven ze zbrojnice. Boj se ozýval zvnějšku helicarieru, ale pak se ozvala rána a naše létající pevnost se otřásla.

Za nedlouho jsem zahlédla první podivnou existenci. Zaútočila na mě a já jsem její útok odrazila.

Rychle jsem se přesunula za její záda a připla jí tam bombičku. Udělala jsem si kolem sebe štít a o pět sekund později se spustila detonace.

Vydala jsem se dál a po cestě zabila ještě asi deset takových mutantů.

Celkem brzo jsem narazila na celkem velké ohnisko plné těchto stvoření, kde s nima bojovala Nat s Clintem.

Několik jsem jim pomohla zabít a pak jsme se vydali každý jinam. Cestou jsem jich zase několik vyhodila do vzduchu a také jsem zjistila, že zásoba mých bombiček se zmenšila asi na polovinu. Ajaj.

Za nedlouho jsem se přiblížila ke křižovatce, kde bojoval Steve asi s deseti dalšíma potvorama.

Všechny je vyřídil, ale poslední výbuch ho odhodil na stěnu a štít ležel mimo jeho dosah.

Dřív než se stihl vzpamatovat, tak přiběhla jiná potvora a ta vystřelila zbraní, kterou někde šlohla, míříc Stevovy přímo na hlavu.

Rozběhla jsem se tam. Ani nevím kde se ve mně vzala taková rychlost, ale hodila jsem po potvoře bombičku a zastavila střelu, která mířila Stevovy na hlavu.

Střelu jsem zastavila svým vlastním tělem. Nemohla projít dál. Cítila jsem nábojnici uvnitř svého těla. V mém pravém boku.

Nemohla Stevovy ublížit.

Až teď jsem si uvědomila tu strašnpu bolest, která tohle provázela. Pod jejím náporem jsem se zhroutila.

Zhroutila jsem se někomu do náruče.

,,Laurel, co si to udělala?" zeptal se mě se slzami v očích Steve.

,,Zachránila Ti život" zašeptala jsem težce.

Steven mě vzal do náruče a nesl mě nahoru na helicarier. Cestou jsme potkali Natashu, která nás ochraňovala před potvorami.

To už jsem ale moc nevnímala, protože bolest se zvýšila a navíc jsem začala vykašlávat krev. Steve s Nat na mě mluvili, ale ani to jsem nevnímala. Jen jsem zašeptala: ,,Nezůstávej sám, prosím a odpusť mi to".

Upadla jsem do tmy, ze které člověka už nikdy nic nevytáhne.

Zemřela jsem.

Prosím nezabijte mě,jsem jen člověk.

Mimochodem po téhle kapitole přijde ještě epilog, tak si na něj počkejte ;-)

Vaše Jana