Psycho love

9. kapitola - mučení

Chlápci mě přikurtovali k lehátku a žena si mezitím něco vytáhla z lednice.

Jakmile mě ti dva přivázali a odešli z místnosti pryč. Tak jsem  zaměřila pohled na to co si žena chystala.

Byl to kapačkový pytlík, akorát v něm nebyla voda s živinami, ale žluto-zlatá rosolovitá hmota.

Pytlík byl pověšenej na stojánku a ona na něj něco přidělávala.

Byla to obyčejná hadička na jejímž konci se nacházela velká jehla.

Dělalo se mi špatně už jen díky pohledu na ni. No, za to může moje dětství. Díky němu mám z jehel strach.  Ne strach, přímo fobii.

Když se s tou obrovskou jehlou přiblížila k mému předloktí, které bylo přivázané nahoru, tak jsem sebou cukla a odvrátila pohled.

Nejdřív se nic nedělo, ale pak, když do mě začala proudit ta tekutina, se mi nejdřív udělalo špatně od žaludku. Pomalu se to převracelo v bolest. Velkou a nepřekonatelnou. Za chvilku se bolest začala rozlézat po mém celém těle.

Nejdřív do nohou. Bolelo to tak, až jsem je pomalu přestávala cítit.

Začala jsem křičet. Nešlo to držet. Křičela jsem a brečela zároveň.

Zaschlá krev mi barvila slzy do ruda a ty mi stékaly po tváři dolů na moje vlasy.

Bolest se pomalu rozlézala dál. Zachvátila mi trup pak ruce. To už jsem neměla na křik sílu. Jen se mi po tvářích spouštěli slzy bolesti. Té největší bolesti jakou jsem kdy zažila. Ještě horší než když do mě píchali roztavenou slitinu olova a vybrania.

Po nějakém čase, který mi připadal jako věčnost, ze mě ta žena vytáhla jehlu. Uslzenýma očima jsem podívala na pytlík. Byl prázdný.

Bože, ona do mě nechala napumpovat celý sáček tý hnusný břečky.

Pak si pro mě přišli zase ti dva. Sundali mi pouta a každý mě vzal za jednu ruku. Ani jsem se jim nebránila. Neměla jsem na to sílu.

Odtáhli mě do mojí kobky. Tam mě prostě hodili na postel.

Nějakou dobu jsem tam prostě ležela neschopna pohybu. Pomalu jsem nebyla schopná myslet. Prostě jsem jen koukala blbě do stropu.

Po asi hodince ležení jsem se odplazila k tácku, který tam pořád byl. Snědla jsem všechno. Ani drobeček po mně nezbyl. I vodu jsem vypila, přestože nebyla nijak dobrá.

Po jídle se mi trochu ulevilo. Sice to nebylo nic moc, ale lepší to bylo.

Odplazila jsem se do postele a tam usnula neklidným spánkem.

Z pohledu Wandy

Den po útoku jsem vletěla do Furyho kanceláře. ,,Musíme Lau najít." ,,Já vím, že to byla vaše kamarádka slečno Maximovová, ale kvůli jednomu člověku nebudeme vysílat expedice kam si" řekl s lítostí Fury. Byla jsem strašně rozzuřená a tak jsem na něj zakřičela něco v tom smyslu, že je jiná a má schopnost a jinou podobu a tak. Když jsem se vykřičela tak se Fury zeptal: ,,Jak jste to myslela s tou druhou podobou?" Teď mi došlo, že jsem ji zradila a prozradila její největší tajemství. ,,No víte ... ona prostě ..... prostě dokáže měnit svoji podobu ...... ona má ..... ještě jinou podobu .... takovou trochu ...... démoní podobu" koktala jsem. ,,Popište ji" kývl na mě Fury. A tak jsem mu přesně popsala jak Lau vypadá ve svém démoním já.

,,Myslel jsem si že je jiná" řekl Fury. Vykuleně jsem na něj hleděla. ,,Ten zápas s agentem Barnesem byl natočen. Sice ne úplně nejlíp, ale i z něj šlo vidět, že není úplně normální. Navíc by jsme ji stejně museli hledat, protože ona zná slabiny Rogerse i Starka a pravděpodobně i vaše, nemám pravdu?" řekl jakoby se nechumelilo.