Pomsta nebo láska?

1 kapitola

Na obrázku Niky.


,,Milý deníčky, odteď jsem tvým majitelem já Nikola Klinfordová. Je to přesně týden po Eleanořině smrti. Než zemřela svěřila se mi co je zač. Říkala že po ní někdo jde a tak jsem jí poprosila o jednu maličkost, aby mě proměnila v upíra....''


,,Niky pojď dolů je večeře!'' křičela na mě mamka ze zdola. ,,Už běžím.'' Zavřela jsem Eleanořin deník a šla dolů. K večeři je kapustová polévka. Ne že bych jí nejedla, ale jakmile se staneš upírem máš úplně jiné chutě. Než jsem šla spát musela jsem si dát sklenku krve. Mamka s tátou to ještě neví a asi to ani vědět nemusí. Prozatím. Nechám radši přemýšlení na zítra. 


# flash-back
,,Niky musím ti něco říct.'' Zněla tak nervozně. Nechala jsem ji pokračovat. ,,Já....jsem upír.'' Vyhrkla tak rychle, že jsem jí málem nerozuměla. Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Eleanor na nic nečekala a přesvědčila mě. Ukázala svoje dva ostré špičáky a její světle modré oči se změnili na zelené. Štípla jsem se pro případ, že to je jenom sen, ale bylo to skutečné!
#end flash-back


Z té vzpomínky jsem byla trochu mimo. Tak jsem si už lehla. Nemohla jsem se přestat převalovat tak jsem to vzdala. Oblékla jsem si mikinu a šla jsem se projít ven. Bylo kolem půl noci. Slyšela jsem výkřik. šla jsem za tou sladkou vůní krve i když mi hlava říkala ať tam nejdu. Došla jsem na určené místo. Na zemi ležela zraněná mladá dívka. Vypadala na čtrnáct až patnáct let. Z pořezané ruky stékala krev. Nezvládla jsem to. Mé tmavě hnědé očí se měnili na červené. V tu chvíli jsem rychlostí blesku přiběhla k dívce a začala jsem jí pít krev. Z lesa se ozval výstřel. Přestala jsem okamžitě pít. Vše se změnilo opět do normálu. Když zabiji člověka přestanu stárnout. Měla jsem kliku! Když jsem si uvědomila co sem provedla uzdravila jsem dívku svou krví, donutila jí zapomenou a běžela jsem s brekem domů.  Lehla jsem si na postel a byla jsem ráda, že jsem doma. Zachvíli jsem usla.


Dneska je konec prázdnin a začátek školy. Ve škole jsem byla nová, proto zatím nemám žádné přátelé. Od Eleanořině smrti jsem potřebovala klid a být pryč od místa smrti tak jsem se odstěhovali celkem daleko a pohřeb se bude pořádat tady. 


Byla jsem před budovou a připravená jít dovnitř. Někdo do mě strčil a shodil mě na zem. Chtěla jsem na něj zakřičet co dělá, ale zarazila jsem se. podal mi ruku a zvedl mě. ,,Moc se omlouvám.'' řekl s upřímným hlasem. Má krátké černé vlasy a světle modré oči. ,,V pohodě.'' řekla jsem v klidu a s úsměvem. ,,To jsem rád. Promiň, ale už musím jít na hodinu. Ještě jednou se omlouvám. Měj se.'' řekl s úsměvem a odešel. Vešla jsem do budovy. Teď jsem vrazila do někoho já. ,,Promiň.'' řekla jsem vystrašeně. ,,Dobrý. Jsem Gabriella.'' řekla dívka s blond dlouhými vlasy a tmavě hnědýma očima jako mám já. ,,Jsem Nikol.'' odpověděla jsem. Usmála se. ,,Hele jsme ve stejný třídě.'' řekla a ukázala na můj rozvrh. ,,Dem? ''Jo.'' Vešli jsem do třídy společně. Rozhlédla jsem se po třídě a zarazila se. To je zase on....

Omlouvám se, že je tahle kapitola tak krátká, slibuji že příště bude delší. Musím poděkovat své nejlepší kamarádce, že mě podporuje a věří mi. Moc si toho cením.
 Doufám že se vám kapitola líbila i přesto, že byla kratší. Těším se na vás příště. Zatím ahoj.

                                                                                                                                                    Loučí se Borůvka