Pomsta nebo láska?

30 Kapitola

,,Nene. Špatně.....

,,Cože? Ne. Tohle je jen nějaký trik!"

,,A není to už náhodou jedno?"

,,Jdi k čertu!"

,,Nemusím. Musel bych totiž sám za sebou."

,,Dobrý vtip."

,,Připadá ti to směšné? No nevím, nevím. Asi není nejlepší smát se ďáblu."

,,Tak to mám kliku, že žádný není."

,,Cítím tvůj strach, Niky. Proč myslíš, že neni? Když existuješ ty tak proč ne já?"

,,Myslím si, že není, protože mám pravdu."

,,Slyším tvoje srdce tlouct jako o závod, tvůj zrychlený tep, vidím tvé slzy na krajíčku, jiskry naděje. Řekněme, že jsem dlouho ovládal Mika. Už asi od 10 let. Byl to takový hodný, nevinný chlapeček. Musel jsem ho všechno učit, ale nakonec to zvládnul a dostali jsme se až sem. Na konec. Ani nevíš jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal. Mike je konečně volný a vzpomíná si na všechny ty zlé věci co udělal. Au....nebylo jich málo."

,,Fajn. Udělal si z něj zrůdu. Gratuluju. A co bude se mnou?"

,,Nemohl jsem po tomto světě kráčet bez tvé smrti. Stále nemohu....ale neboj to se brzy změní. Máš 24 hodin. Uží si těch pár hodin ve špinavém sklepě. Bez krve. Možná mi tu práci i usnadníš."

,,Co tu mám jako dělat? Viset a čumět do zdi?"

,,Nojo málem jsem zapomněl. Tady máš kamaráda na povídání. Než se oba navždy rozloučíte."

Do místnosti přišel Adam. Celý od krve a téměř bez sil. Přivázal ho stejně jako mě....na druhou stranu sklepa.

"Neboj. Moc jsem mu to neutáhl, aby si pořádně pochutnal při dnešním úplňku."

Mrkl na mě a odešel pryč. Upřímně mi to bylo jedno. Vše o co jsem stále mohla bojovat bylo pryč. Jen mě trápilo, že by si to Adam bral za svou vinu. Adam stejně nemohl mluvit takže to i tak byla nuda. Najednou sebou začal Adam hrozně házet až kovy z rukou sundal. Přiběhl ke mě a pomohl mi dolů. Po rukou mi tekla čerstvá krev od utažených okovů. Jak jsem byla dole mě hned objal a hladil mě po vlasech.

,,Promiň mi to. Ať jsem moc naléhal nebo ty těžké věci více zhoršil tak se omlouvám!" Šeptal mi do ucha.

Odtáhl se a naznačil pusou ať odsud vypadneme.

,,Kam pak vy dva?"

S Adamem jsme jen nehybně stáli. Mě si tak zvaný "ďábel" vůbec nevšímal a spíše věnoval pozornost Adamovy. Viděla jsem jak se klepe. Slyšela jsem jeho silně bijící srdce a zrychlený tep.

,,Pokud vím tak jsem tě upozorňoval. Tvoje chyba."

Odhodil ho a ZAPÁLIL!!!!! Adam řval bolestí a já nevěděla co dělat. Vypadalo to, že si to užívá. Jak, že se jmenuje? Ďábel mu fakt říkat nebudu.

,,Jsem James."

,,Čteš myšlenky?"

,,Tvoje? Jo. Jsi Klinfordová."

,,Tak jo dost!!! Prosím."

Přestal a Adam byl v bezvědomí. Ze dveří se vynořil Mike. Měl napuchlé oči od pláče. Odnesl Adama pryč a už se nevrátil.

,,Princezno. Moje oči."

Zavolal na mě. Otočila jsem se na něj a prohlédla mu do očí. Jenže to byla chyba.....