Pomsta nebo láska?

32 Kapitola KONEC

Niky:

Probudila jsem se doma. Já byla doma! Až teď jsem si uvědomila, že sama...matku zabili.

,,Tati?" Zavolala jsem.

Z obýváku byli slyšet kroky, které se rychle blížili za mnou. Ve dveřích se objevil táta a objal mě. Tak moc mi chyběl. Táta mi řekl, že Adam je v nemocnici. Tak jsem zavolala Gabriele a jeli jsme spolu. Byl vzhůru.

,,Adame, jsi v pořádku? Co se stalo?!" Zeptala jsem se vystrašeně. Neodpovídal. Gabriela mě zatáhla na chodbu.

,,Co se stalo?" Zeptala jsem se znova.

,,Adam mi říkal co si pro něj udělala. Dala si mu skoro celou svou moc, když si ho vyléčila, jenže po tom co si omdlela se mu udělalo zle. Spadnul ze schodů a praštil se do hlavy..."

,,Co tím chceš říct?"

,,Sestro.." řekl Adam. Gabriela šla hned k němu.

,,Co se stalo?" Zeptal se tentokrát on. Vešla jsem do pokoje a sedla k němu.

,,Promiň mi, ale...kdo jsi?" Zeptal se mě. Nedokázala jsem nic říct. Odešla jsem z pokoje. Na chodbě do mě vrazil Luk.

,,Promiň..co je Adamovi?"

,,Ztratil paměť..."

,,Proboha cos mu udělala?!?!! Zachránil ti život a takhle to schytal, že?!?!"

,,Jsi naštvaný na mě? Měla bych být spíš já na tebe!! A proč máš oblečení od krve?!?"

,,Zabil jsem Mike...riskoval jsem kvůli tobě život. Věř mi, naposledy!!"

,,Počkej..co že si udělal?? Ale on za nic nemůže, celou dobu ho ovládali!"

,,Jasně! Tak se zastávej člověka co zabil tvou matku a sestřenici. Jak myslíš.." s těmito slovy odešel.

Nemůžu uvěřit, že po tom všem je takovej. Nedokázala jsem na nic myslet, musela jsem pryč. Toužila jsem každého v téhle místnosti zabít. Byla jsem naštvaná. Plná vzteku! Vylítla jsem ze dveří a utíkala pryč. Sedla jsem si do lesa a přemýšlela nad vším. Musím odjet z města....

(....) - o tři měsíce později

Vrátila jsem se. Po té dlouhé době jsem zpět.

,,Niky!" Zavolal táta zleva.

,,Ahoj, tati." Zamávala jsem a běžela k němu.

Objala jsem ho a už jsem ho nikdy nechtěla pustit. Nakonec jsem i ráda, že jsem zpátky. Po tom co jsem odjela, sem s nikým nezůstala v kontaktu. Kromě táty, samozřejmě. Vybalila jsem si věci a nastěhovala se zpátky do svého pokoje. Táta pořád nevěděl co jsem zač, ale já jsem se to naučila ovládat, takže nemůžu nikoho ohrozit. Poctivě jsem se svou tohou po krvi bojovala a zvládla jsem to. Vydala jsem se podívat do své staré školy, pozdravit učitele. Když jsem vycházela ze školy do někoho jsem strčila.

,,Moc se omlouvám..." řekla jsem, než jsem si všimla kdo to byl.

,,Gabrielo!" Objala jsem ji. S radostí mi obejít opětovala.

,,Měla bys vidět ostatní." Usmála se.

,,Já nevím...nemám na to náladu a upřímně..pochybuju, že by mě chtěl jeden z nich vidět. Jeden si mě nepamatuje a druhému jsem zlomila srdce.."

,,Adam už si na dost věcí vzpomněl..když tě uvidí tak si třeba vzpomene a Luk je v pohodě. Dostal se z toho a říkal mi, že ho mrzí, že poslední slova co ti řekl byli zrovna tahle.."

,,No..tak fajn, ale jen na chvíli!"

,,Dobře."

Vešli jsme k nim domů. Pořád stejný dům. Tak jak si ho pamatuju.

,,Ahoj, lidi. Koukejte koho vedu!" Vstoupila do místnosti Gabriela s těmito slovy. Zvedla jsem ruku a zamávala.

Nick se zvedl, vzal si bundu a dělal, že někam pospíchá. ,,Ahoj. Moc rád tě vidím, ale spechám. Tak se mějte." Na tři vteřiny mě objal a odešel z domu.

,,A nebo se z toho nedostal...Adame? To je Niky..říkala jsem ti o ní." Řekla mu Gabriela.

Koukal na mě a bylo vidět, že se snaží.

,,Ahoj. Já jsem Niky Klinfordová, chodili jsme spolu na střední.." přišla jsem k němu.

,,Ahoj..Gabriela mi o tobě vyprávěla. Úžasná kamarádka a bejvalka mého bráchy. Prý i moje dobrá kamarádka.." odpověděl mi.

,,Jo..byli jsme hodně dobří kamarádi.." byla jsem hrozně nervózní.

,,Bože..mrzí mě to. Omlouvám se, ale nejde to..Nemůžu si vzpomenout." Upřímně mi řekl do očí. Nabídl mi svou náruč, kterou jsem nemohla odmítnout. Silně jsem ho objala. Byla jsem tak moc ráda, že ho mám u sebe.

Venku se ozvala rána. Odtáhla jsem se. Všichni jsme běželi na náměstí. Gabriela málem omdlela. Byl tam..ďábel, který držel v ruce jenom hlavu Luka!! Začali jsme utíkat, schovali jsme se.

,,Vzpomínám si...to je ďábel...a byl jsem tam..s...Niky? Vzpomínám si, že...se pro mě málem zabila.." podíval se na mě. V jeho očích byl vidět vděk. Chtěla jsem mu skočit kolem krku, ale na to nebyl teď čas.

,,Mám nápad..Gabrielo, ty ho zezadu zabíješ, zatím co my s Niky ho odlákáme." ozval se znovu.

,,Dobře, ale co když tě zabije.." Řekla Gabriela

,,Jednou se Niky obetovala pro mě, tak teď já pro ní." Dorekl to a vyběhl ven.

Naznačila jsem Gabriele ať to udělá, že ho zastavím. Kývla a šla najít kůl. Já běžela za Adamem. Lidé okolo řvali a všude byla krev. Adam mu byl na ráně. Rychle jsem na něj skočila a tak jsme se vyhli. Běžela jsem s ním za roh.

,,Co blbneš?" Zeptala jsem se.

,,Ségra už pro mě toho udělala hrozně moc. Jsem ochotnej pro ni zemřít." Odpověděl mi.

Nemohla jsem udělat nic jiného, než ho políbit. Dala jsem do toho všechnu vášeň, protože jsem věděla, že to je naposledy. I přes ten čas jsem věděla, že ho miluju. Taky jsem věděla, že tam nemůže jít sám, protože chce mě. Odtáhla jsem se od něj.

,,Promiň..vím, že jsem to dělat neměla."

Chvíli na mě zíral a pak se chytl za srdce.
,,Niky já..si tě pamatuju. Vzpomínám si na každou chvíli, kterou jsem s tebou prožil a taky vím, že jsem o téhle chvíli vždycky snil.." objala jsem ho. I on mě. Pevně mě sevřel, stejně jako já jeho.

,,Musím jít. Ségra je připravena."

,,Počkej, ne! Když si vzpomínáš tak taky víš, že chce jenom mě. Nemusíš kvůli mě zemřít.." měla jsem slzy v očích.

,,Jo vím. Ale já chtěl pro tebe zemřít vždycky..Miluji Tě!" Naposledy mě políbil a odešel...

Konec! Je to tu, konec mého úplně prvního příběhu. Doufám, že jste si tenhle příběh užili, protože já ano. Omlouvám se, že ten konec je tak narychlo napsaný, ale už jsem opravdu neměla žádné nápady a musela jsem to nějak ukončit. Díky všem za podporu a SelenaNohejlova hlavně tobě! Mám tě moc ráda! ❤ I vás lidi a děkuju