Pomsta nebo láska?

28 Kapitola

  V tu chvíli se za ním objevil Mike a zabodl mu kudlu do srdce....  

,,Co si to provedl?'' zařvala jsem na něj.

,,Právě ti zachránil život?'' odpověděl mi.

,,Vtipný. Zabil si mého nejlepšího kámoše!'' padaly mi slzy.

,,Jéžiš tak sorry." arogantní úšklebek

,,Tak sorry??! Myslíš to vážně?!?"

Došli mi nervy. Rozeběhla jsem se proti němu. Chytil mi ruce a byla jsem bezbranná. Byla jsem na kolenou.

,,Ty magore!!"

Povzdech ,,Tak pojď."

Pomohl mi vstát a někam mě vedl. Co si sakra myslí,že dělá?

,,Kam jako jdeme?"

,,Jdeme JAKO někam kde se uklidníš."

,,Já s tebou nikam nejdu!"

Přimáčkl mě na strom.

,,Tak hele. Já vážně nemám čas na to tě zachraňovat a už vůbec ne na to, abych ti musel všechno vysvětlovat."

Zase jsme se vydali na cestu BŮH VÍ KAM a já šla v klidu za nim. Nevím co mě to napadlo.

,,To byla podle tebe záchrana??!?"

,,Věř mi, nepřežila by si to."

,,Tak a dost. Co se vůbec staráš?"

Zastavil se a podíval se na mě.

,,Popravdě?"

,,Zkusto."

,,Já ani nevím. Asi tě k něčemu potřebuju" 😉

Opět jsme šli.

,,To mi vážně lichotí."

,,To by mělo. Ne každému tohle říkám."

,,Vážně vtipný."

,,Klídek, kotě."

Otočil se na mě a tak jsem toho využila a vrazila mu facku. Chytla jsem ho za ruku a přitáhla k sobě.

,,Ještě jednou mi takhle řekni....a bude to bolet víc, jinde a ne jednou."

Pustila jsem ho a šla před ním. Vůbec netuším kam, ale momentálně jsem se cítila jako vítěz takže mi to bylo jedno. Chvíli stál na místě a potom se vydal za mnou.

,,Dobře. Tohle bych do tebe neřek. Máš kuráž."

,,Od koho to asi mám."

,,No jasně."

Ještě jsme šli asi půl hodiny a mlčky. Celou dobu šel za mnou a já měla hrozně divný pocit. Chvilkama jsem se otáčela, ale vždy tam byl a byl v pohodě. Zvláštní a hlavně moc divný pocit. Snažila jsem se tomu nevěnovat moc velkou pozornost. Po nějaké té hodině jsem to nevydržela.

,,Už mi konečně řekneš kam jdeme?"

,,Říkal jsem ti to."

,,Pokud sis nevšiml tak už jsem v poho."

,,No dobře. Tak zatím."

Zmizel a já byla ztracená a hlavně bezbranná sama v lese. Sakra. Je to blbý přiznávat, ale potřebuju ho. Co když je kilometry daleko? No....za pokus nic nedám.

,,Miku? Miku?!? Prosím. Miku!?!"

,,Furt si v klidu?" Ozvalo se za mnou.

,,Ano jen nevím jak odsud. A upřímně....radši budu s tebou než sama v lese večer."

Vykulil na mě oči. ,,Páni. Tak jdeme."

,,Klidně, ale už mi konečně řekni kam jdeme!"

,,Fajn. Musím ti totiž něco důležitého ukázat. Je to už kousek."

,,A to mi nemůžeš prostě říct?"

,,Chceš to říct upřímně?"

,,Vždycky chci upřímnost, Miku."

,,Nedokázal bych ti to říct."

,,Oprava. Nedokážeš."

,,Fajn tak nedokážu."

,,O co jde, že mi to zrovna ty nedokážeš říct?"

Dlouze se na mě zahleděl.

,,Jseš si jistá, že to chceš vidět?"

,,Co?"

,,Už jsme tady...."

,,Ano jsem."

,,Fajn....hele asi je to špatný nápad. Spletl jsem se. Nemůžu ti to udělat. Měla bys ihned odejít."

,,Miku! Co je za tím křovím?!?!"

Vydala jsem se ke křoví, ale Mike mě zachytil a zarazil.....