ANGIE || Avengers

*1. Prolog

A/N - Vítám vás u mé nové povídky, kterou jsem na minulém účtu neměla šanci dokončit - tak nyní se to snad změní! :D v médiích naleznete Angie, jak si jí (momentálně) představuji. Přeji krásné čtení:)

Tichou a chladně vypadající chodbou nemocnice sv. Sebastiána se ozvaly hlasité a hluboké výdechy a nádechy dívky v zablácených teniskách, které zanechávaly stopy na bílém linu. Nervózně si promnula ruce a kdyby na chodbě zrovna nikdo neseděl, vytáhla by kapesník, aby si otřela orosené čelo. Se skousnutím do rtu několikrát jemně zaklepala na bílé dveře. Ta bílá ji neskutečně iritovala. Byla úplně všude. Vlezlá, ledová, nepříjemná.

,,Ale...?" vydechla překvapeně a pobaveně sestřička, jen co spatřila známý obličej. Pohlédla na dívku, čekající nějakou odpověď.

,,Jsem připravená," kývla hrdinsky dívka a záhy dodala, ,,zachráním tím spoustu životů, žejo?"

Sestřička se pousmála, ,,samozřejmě." Pootevřela víc dveře, aby právě příchozí mohla projít do útulné, velkým oknem prosvětlené místnosti. Byly zde dva stoly, jeden patřil sestřičce, druhý vlastnila postarší doktorka s vlídným pohledem, která se právě hrbila nad nějakými papíry. Hned od nich odlepila oči a jen co spatřila kudrnatou dívku, jí tak dobře známou, usmála se.

,,Slečna Stone. Tak jste si to přeci jen rozmyslela, co?" zeptala se s drzým pohledem v očích. Od Angeliky Stone se jí dostalo jen zmučeného pohledu.

,,Děláte dobrou věc," snažila se ji povzbudit sestřička a dovedla ji k židli, kde si Angelika odložila a následně jí bylo poručeno, aby si umyla a vydesinfikovala ruce.

,,Víte, předevčírem, když jsem se o tom rozhodla, se mi o tom dokonce zdálo. Aspoň se na chvíli budu cejtit jako hrdina," zasmála se lehce dívka, usušila ruce a znovu se otočila na sestřičku, která již připravovala všechny potřebné nutnosti k následné operaci. Nespokojeně polkla, jen co spatřila nástroje, jenž na ní použijí a raději odvrátila oči k oknu. Snad jí ten výhled uklidní.

,,Podepsala jste už papíry?" zeptala se pro jistotu doktorka, pobaveně ji pozorujíc. Angelika poslušně přikývla a odfoukla si z obličeje pramínek neposlušných kaštanových vlasů.

,,Všechno jsem vyřídila na recepci..." na chvíli se odmlčela, ,,ty pitomý papíry jsem musela vyplňovat třikrát."

,,Jak to?" uchechtla se sestřička. Než Angelika stihla odpovědět, byla dotáhnuta k vysokému křeslu, přesně takovému, jaké se nachází v luxusních střediscích a bohatí lidé se na nich opalují. Kéž by se teď místo toho mohla opalovat.

,,Nepochopila jsem tu kolonku s identifikačním číslem. Až pak mi došlo, že to je číslo občanky," pokrčila bez ostychu rameny. Nikdy jí to úplně nemyslelo, nestyděla se za to. Nebyla logicky nadaná, neměla sebemenší potuchy o fyzice, matematice, biologii a dalších oborech, ve kterých se pohyboval její nejlepší kamarád nebo otcovo kamarádi. Umělecký talent taky neměla a se sportem na tom byla podobně jako s vařením = dost bledě. Byla průměr. Možná snad i podprůměr. Ale i tak se dokázala dostat na vysokou školu, kde se zabývala filozofií a estetikou. Kdykoliv se ji někdo zeptal co studuje, nerada na to odpovídala, protože hned po tom následovalo trapné mlčení, kdy si druhé osoby nejspíš říkali něco jako; co to má být? Co z ní bude? Bude z ní vůbec něco? Z přemýšlení ji až vyrušila sestřička, která jí do ruky vmáčkla míček.

,,Pořádně mačkat, ju?" zacvrlikala jemně, snad aby ji ještě víc nevystrašila. Kolikrát se stalo, že už odtud utekla...

,,No jo," pípla tiše Angelika a začala zuřivě mačkat modrý pěnový míček, většinou využívaný proti stresu. Velkýma tmavě hnědýma očkama se zadívala na vaky, které zrovna sestřička připevňovala ke stojanu. Došlo jí, že ji už pomalu začínala bolet ruka ze zabijáckého tempa, které nasadila pro usmrcení míčku.

,,Ták, a teď-" vatovým tamponkem, pokapaným neidentifikovatelnou kapalinou, jí potřela předloktí až to zastudilo, ,,-ti sem píchnu-" odkudsi vyndala obrovitánskou, snad dvacet centimetrů dlouho jehlu, ,,-tuhle maličkou jehličku-" Angelika odvrátila pohled na bílý strop aby neomdlela, ,,-a přísahám, ani to neucítíš..." Stiskla pevně víčka k sobě, připravená zemřít. Děláš to pro dobrou věc, děláš to pro dobrou věc, opakovala si stále v duchu. Usmyslila si, že jestli tohle zvládne, koupí si tuny čokolády. Studený hrot jehly se jemně dotkl napnuté kůže a než se Angelika nadála, už se s tím chystala sestřička udělat díru do její ruky.

Tak tohle nedokáže.

Ruku jí vysmekla takovou rychlostí, až sestřička nadskočila leknutím a zakvičela jako prase na porážce. Angelika upustila míček, vyšvihla se z křesla a rozeběhla se přes celou místnost pryč jako neřízená střela. V běhu čapla hnědou kabelku a mikinu a skočila ke dveřím.

,,MOC SE OMLOUVÁM," zakřičela za sebou, nedbajíc, že je na místě, kde se musí dodržovat určité ticho, vyběhla na chodbu a rychlostí blesku se vypařila do rušného centra New Yorku.

Se zkaženou náladou dojela metrem do podkrovního apartmánu jedné z modernějších a velice dobře zabezpečených budov v blízkosti Central parku. Jen co vešla dovnitř, o nohy se jí otřela chlupatá černá koule, dávajíc jí tak znamení, že ji vítá. Nebo že chce jen nakrmit.

,,Jo, já ti dám," zabrblala, hodila klíče do keramické misky, která sice byla její vlastní výroby, ale moc se tím nepyšnila. Bosky doťapkala do kuchyně, kde zpod dřezu vytáhla krmení pro kočky. V tu chvíli jí zazvonil mobil v zadní kapse u kalhot. Narovnala se, zaskřípala zuby a trochu zapřemýšlela, jestli to radši nemá ignorovat. Ne, to by asi nedopadlo dobře.

Zalovila v kapse, bez koukání na displej to zvedla a s krabicí granulí se obrátila ke své kočce Mauriel, aby jí nasypala jídlo na malý talířek.

,,Ahoj, Angie," ozval se v telefonu hrubší mužský hlas, patřící jejímu tátovi Philovi Coulsonovi. Měla tuhle přezdívku ráda. Vlastně při každé příležitosti říkala všem, kdo byli ochotni ji poslouchat, že ji mají oslovovat takhle a ne Angelika. Dost slýchávala vtípky na svůj účet, protože Angeliku si každý spojuje s blonďatou kráskou ze starých romantických filmů. Bohužel i její matka do nich byla blázen a co je tedy nejlepší nápad, jak se ukázat jako oddaný fanoušek těchto filmů? Ano, pojmenovat po ní vlastní dceru.

,,Nazdárek," zašveholila na oplátku do mobilu. Uklidila zpátky granule a přešla do velkého, střešními okny prosvětleného obýváku, kde se svalila na gauč.

,,Volala mi doktorka Sullivanová. Říkala, že jsi zase, ehm... utekla," vysvětlil důvod svého hovoru její otec.

,,Tati, kdybys viděl tu jehlu, vzal bys roha taky!" snažila se obhájit Angie.

,,Je to přece jen obyčejnej odběr krve. Podstupují to i puberťáci."

,,Já jsem taky puberťák," ohradila se do telefonu Angie.

,,Ne, ty jsi devatenáctiletá vysokoškolačka, která má navíc za otce agenta S.H.I.E.L.D.u," zamumlal otec. Angie obrátila oči v sloup. Už je to tu zase.

,,Tati, musíš už přijmout fakt, že ze mě žádnej úžasnej superhrdina nebude." S tím ukončila hovor a mobil hodila na druhou stranu gauče, jako by to snad byla jeho vina, že nemá nejlepší vztah se svým otcem.

S povzdechem se podívala na právě příchozí kočku. ,,Tak co, Maurielko? Chtěla bys bejt superhrdina?"

Kočka se na ni zadívala očima plnýma moudrosti a snad i pohrdáním, jak to umí jen kočky.

,,No jo, já taky ne," uchechtla se Angie a zadívala se z okna na blankytně modrou oblohu.

V tu chvíli ji ani ve snu nenapadlo, že to, co se stane za pár týdnů, jí obrátí život doslova vzhůru nohama.