ANGIE || Avengers

26. Seschlá babka s hromadou koček

,,Mauriel!" vyjekla nadšeně Angie a okamžitě si vmáčkla do náruče svoji milovanou kočku. Ta spokojeně zavrněla, ale jen co se nabažila jejího objetí, s mručením se vykroutila z úmorného sevření.

,,Jo, ty ses vůbec nezměnila," zabručela Angie a sledovala její mizející zadek a mrskající ocas, jak si to pelášila ke granulím. Spokojeně se rozhlédne po bytě. Nic se tam nezměnilo od doby, kdy zmizela. Jen přibylo prachu a vyšlapané cestičky mezi ním, kde chodili agenti, kteří měli za úkol dávat kočce jídlo. Ušklíbla se, když pomyslela na vytrénované agenty, jejichž každodenním úkolem bylo sypat granule do mističky.

,,Omlouvám se, že jsem tu neuklízel a tak, nějak jsem neměl čas-" začne s omluvami její otec, když na zem položí své jediné zavazadlo, kde měl v těžkých časech svůj celičký domov s sebou. Trocha oblečení, nějaké fotky, zbraně, technická výbava a to bylo vše, s čímž cestoval.

,,V pořádku," usměje se, ,,ale byla jsem pryč dlouho. To jsi tu nebydlel ani, když jsi o mně už věděl?"

,,Och, ne. Stačil mi byt na základně... hodně jsem cestoval," vysvětlí klidně s rukama v kapsách. Angie se na něj podívá s hodně nepřesvědčivým výrazem ve tváři.

,,Těch pár metrů čtverečních? Ale jdi... no, tak já to tady zatím uklidím. Nechceš uvařit ty dobrý lasagne, co umíš jen ty?"

Phil se rozesměje, ,,jasně." Pak pomalu přejde ke své jediné dceři a obejme jí. Věděl, že to není to, co by vyhledávala, ale nemohl se nabažit její přítomnosti, pořád mu nedocházelo, že je tady. Někde hluboko uvnitř tušil, že každou chvíli zase zmizí na pár let. Upřímně doufal, že se to nestane. Zašeptá jí do ucha, ,,vítej doma, zlato."

Ponořila mu obličej do ramene a nadechla se vůně domova. Tak moc jí chyběl, tak moc jí chybělo tohle všechno, Mauriel, lasagne, normální život.

Co by normálně dělala jako pětadvacetiletá? Dodělávala si druhý titul na vejšce? Měla přítele a žila s ním v malém a skromném bytečku na kraji Manhattanu? Starala se o Maurelina koťata a nakonec skončila jako seschlá babka s hromadou koček a bez přátel?

Věděla, že tohle už nikdy nezjistí. Měla na starost až moc věcí. Vždyť vládla celičké planetě a drakům!

Ale chtěla pocítit lásku? Lidskou lásku? Asi ano. Nebyla si jistá, co je to tíživé prázdno v jejím hrdle, ale bylo to tam už nějakou dobu. Jako semínko. A po smrtí Jogguhella se rozrostlo, zakořenilo a nešlo ven.

Toužila po lásce. Té opravdové, lidské.

,,Tati?" zašeptá do ticha.

,,Copak, Ang-ay?" osloví jí přezdívkou z jejích dětských let.

,,Myslím, že čím víc jsem tady, tím víc se začínám cítit jako člověk," odpoví zamyšleně a trochu se od něj odtáhne, aby mu viděla do tváře. Bylo jí jasné, že v tomhle jí otec nijak nepomůže, ale momentálně to byl jediný člověk, komu důvěřovala. Možná ještě Buckymu. Jen možná.

Phil se od ní odtáhne a na chvíli zapřemýšlí, co říct. Co když řekne něco špatně a ona zase uteče do té pouště plné skřetů?, ,,a já si myslím, že to je dobrá zpráva."

Angie nic neříká, jen zamyšleně sleduje zrnka prachu, roztančená jejich přítomností. Přesně takhle rozvířené byly emoce a pocity uvnitř jí samotné. Bojovaly jeden s druhým, snažily se o převahu, snažily se o ovládnutí mysli. Čím víc přemýšlela o domově, o rodině, o tom, co tu zanechala, čirou náhodou se jí pokaždé myšlenky stočili k tomu mlčenlivému muži s ocelovou rukou.