ANGIE || Avengers

34. Štípnutí a zlatá tráva

A/N - Jak si představuji Freyu:)

Usmál se, pozorně si jí prohlédl a pak se k ní zase rozešel. Naopak Angie couvla, jelikož věděla moc dobře, že Auscan je mrtvý. Buď se tedy jednalo o léčku, nebo... nebo byla mrtvá i ona? Zpanikařila a pro jistotu se štípla do ruky.

,,Au," zakňučí a pořádně si prohlédne červený flek na ruce.

Auscan si povzdechne, ,,co to, u Ashi, děláš?"

,,Já-chci zjistit, zda je tohle jen sen... musí být. Vždyť-ty... ty máš být-to-mrtvý," vykoktá zmateně a znovu zaměří na jeho vrásčitý, avšak mile vypadající obličej. Vypadal jako on, držel tělo jako on, mluvil jako on. Jak je toto možné?

,,Jsem to já," odpoví klidně a následně se posadí na kámen. Angie napadne, že před okamžikem tam žádný kámen nebyl, ,,jen jsme právě na místě, kde se setkávají reality a odlišné světy se propojují."

Nechápala. Rozhlédla se okolo sebe, snažíc se podívat co nejvíc do dálky. Kam se podívala, tam byla zlatá tráva, sem tam pár cestiček, několik vysokých stromů, jejichž listy házely zlatavé odlesky a kameny, které broukaly a společně tak vytvářely jakousi píseň. Angie tu píseň znala, jen si zrovna nemohla vybavit odkud. Na druhé straně se zlatá barva vytrácela a byly tam jen pláně zelené trávy, listnatých stromů, nejspíš dubů, buků a javorů a kameny, které mlčely.

,,Ty jsi určitě jen Loki, přestrojený, aby jsi mne zmátl. Přišel jsi mě zabít a tohle všechno je jen jedna z tvých dalších iluzí," křikne nahněvaně Angie a znovu ustoupí pár kroků pryč. Narazí přitom do kamene, který bolestně zakňourá. Zmateně ucukne. Vždyť tam před chvílí žádný kámen nebyl!

,,Loki je mrtvý, stejně jako já. Ale on narozdíl ode mne skončil v pekle u Hely." Angie se musela usmát. Něco uvnitř její osoby tomu věřilo.

,,A to znamená...?"

,,To znamená, že on určitě nemůže vyjít z pekla a dělat si co se mu zlíbí. A už vůbec nemá žádné právo plést hlavu Bohyni. Věř mi, on je v opravdovém pekle," vysvětlí Auscan a rozhlédne se kolem, ,,je tu krásně, což?"

,,Ano," přikývne kladně a taky se lehce rozhlédne kolem, ,,ale stále nevím, co tu dělám."

,,Chtěl jsem si chvíli normálně popovídat, když jsme se tak dlouho neviděli," ušklíbne se Auscan, ,,ale když na to tak spěcháš." Vstane a kývne směrem k Angie, avšak spíš k jejímu pravému boku. Angie se tam mírně natočí a málem jí trefí šlak.

Stála tam nesmírně vysoká žena s dlouhými zlatými vlasy, sahajícími až k bokům. Vypadala křehce, ale přesto z ní sálala taková síla a moc, že Angie hned bylo jasné, že se jedná o Bohyni. Tam, kde stála, vyrostly během několika vteřin růže, jmelí a mák.

Angie se znovu zaměřila na její obličej. Odkud jí znala? Ty zlato bílé šaty, nahé kotníky, zlatá čelenka... ten pohled, šedé oči, úsměv, který by dokázal léčit.

,,Ty musíš být Freya," vydechne Angie. Bohyně naproti ní se ještě víc usměje a Angie tak poklekne na kolena, aby jí vzdala úctu. Nemohla uvěřit tomu, že před ní stojí Bohyně lásky, úrody, krásy, války a čarodějnictví. Pravá manželka Ódina, jeho protějšek. Kněžka bohů.

,,Vstaň, mé dítě," pokyne jí a Angie tak učiní. Teď naprosto přesně chápala kde je. Pochopila zlatou trávu i tu zelenou. Hned jí došlo, proč tu je. A taky, jak se musí rozhodnout.

,,Už víš," konstatuje Freya při pohledu na její smutný pohled.

,,Ano, došlo mi to. Já... opravdu si musím vybrat?"