ANGIE || Avengers

28. Zbytečná a zbytečnější

Něco ostrého a tvrdého jí tlačilo ze zad do žeber. A přitom ležela na měkkém povrchu. Počkat, proč ležela? A kde to vůbec ležela?

Bála se otevřít oči, proto se zhluboka nadechla. Okamžitě jí do nosu zasáhla vůně borovice, hlíny a něčeho svěžího a příjemně živého, co doposud neznala. Uklidnilo jí to natolik, že se odvážila otevřít oči. Naskytl se jí výhled na koruny stromů - borovic, a blankytně modré nebe. Zamračila se a posadila. Byla v lese.

Ležela v hlíně, mechu a větvičkách, byla sama v hlubokém, očividně opravdu hodně hlubokém lese a nějaký New York byl v nedohlednu. Tohle nevypadalo na Central park. Ani na menší lesík poblíž základny. Ani na New York. Bála se, že snad ani nebyla v USA.

Zvedla se na nohy, které byly k jejímu podivu jakési gumové a unavené a rozhlédla se okolo. Z vlasů si přitom vyhrábla zbytky hlíny a lístečků. Pohlédla do křoví okolo, i na stromy. Bála se, že tam uvidí napíchnutého Buckyho, ale naštěstí tam nebyl. Nebyl vůbec nikde.

,,Bucky?" zavolá do lesa, ale jediné, co se ozve zpět je její ozvěna. Zkusí to znovu a pak ještě jednou. Pár ptáků opodál zašumí křídly, skrz stromy se k ní dostane studený větřík, ale jinak nic. Ticho. Prázdno.

Naštvaně kopla do klacíků, které jí doposud tlačili na zádech. Co teď? Co má dělat? Kam má jít?

Uhladila si vlasy, zastrčila je za uši, aby jí nepřekáželi a dala se do chůze. Nevěděla, kam má jít, jestli nejde ještě hlouběji do lesa, ale bylo jí to jedno. Prostě šla a doufala, že na něco nebo někoho narazí.

Snažila se nepropadat panice a stále myslet pozitivně. Jak je možné, že se přemisťování nepovedlo? Že kolem ní nebyl ten starý známý kruh s Drageheimským písmem?

Tolik otázek, ale žádná odpověď. Angie by momentálně stačilo, aby našla jeho. Odfrkla si. Už začíná myslet jako obyčejná holka. Nesnášela všechny ty emoce, které lidé prožívali. Nesnášela strach, úzkost, hlad. Měla hlad. Nikdy jako královna hlad neměla. Nikdy necítila úzkost, nebo nedejbože strach o někoho jiného, snad kromě jejích draků. A co s nimi bude? Prodá je Ronpa na černém trhu, nebo si je nechá?

,,Přestaň," poručila sama sobě a prsty si promasírovala spánky na hlavě. Ze všech těch myšlenek jí hlava rozbolela ještě víc. Povzdechla si a raději se rozešla dál. Snažila se myslet na okolní stromy, na tu krásnou přírodu kolem, aby se k ní nevraceli ty špatné a vlezlé myšlenky.

Ušla už spoustu kroků, pomalu cítila i unavené nohy, když vtom se něco šustlo v křoví kousek od ní. Nadskočila leknutím a okamžitě se přikrčila k zemi. Hrábla pro jeden ostře vypadající klacek a pomalu, jako kočka, se připlížila k hustě porostlému křoví. Měla chuť zaječet nějaký bojový pokřik, ale místo toho jen vyskočila na nohy a s napřáhnutým klackem se ohnala po vetřelci.

,,Co blbneš!" zastaví jí známý hlas. Upustí klacek a pořádně zaměří zrak na schoulenou hromadu čehosi pod ní. Byl to Bucky, živý a zdravý. Tedy, částečně. Držel se za svoji levou ruku, kde se mu přes celý rukáv trička táhla krvavá skvrna. Očividně při dopadu zavadil o strom, který si ho poddal.

,,Díky bohu," vydechla zničeně a nedbajíc na jeho vystrašený pohled si k němu přisedla a objala ho. Bucky chvíli překvapením skoro nedýchal. Musel několikrát zamrkat, aby se přesvědčil, že se mu to nezdálo. Pak, ačkoliv cítil neskutečnou bolest, si jí přitáhl do náruče jak jen to šlo. Snažil se fyzickou bolest nevnímat, protože to bylo něco, co znal velice dobře. Bylo to méně horší než ta bolest psychická, která ho svazovala pokaždé, kdy se na ní podíval a uvědomil si, že její srdce je od toho jeho vzdálené na několik desítek světelných let.