ANGIE || Avengers

22. Drbárna a Steve dohazovač

SHIELD HELIPORT, POBLÍŽ CHICAGA

Zatímco Thor byl ošetřován mladou doktorkou, Angie seděla na druhé straně ošetřovny a civěla do bílého stropu. Už byla po sprše, kterou jí okamžitě nařídili a doktorka jí i stihla vyšetřit. Prý byla v pořádku, jen zrovna prožívala příšernou ztrátu a psychický otřes. Bylo jí jedno, co přesně to znamená - ona si to shrnula jednoduše. Měla zlomené srdce.

,,Doktorko, nebylo by dobré jí dát nějaké léky na uklidnění?" zeptá se tlumeně Thor své ošetřovatelky. Ta se na něj zvědavě podívá a pak mrkne očkem tam, kam směřoval jeho pohled. Povzdechne si.

,,Je to Bohyně. Musela bych jí dát hodně velkou dávku, aby to na ní působilo. A to se bojím, že by taky nemusela zvládnout, protože je zároveň stále "jen" člověk."

,,Chápu," zabručí Thor, ale přitom to moc nechápal. Nevadí, ona určitě ví co dělá.

,,Prostě to musí zvládnout sama," šeptne a naposled uváže bázi na jeho pravé ruce. Thor přikývne, poděkuje a vstane ze židle. Pomalu se došourá k Angie, která stále koukala na strop a myšlenkami byla bůhvíkde.

,,Tak pojď, pomůže ti když se vyspíš," pobídne jí a i přes její námitky jí vytáhne na nohy. Doktorka ještě chvíli zadumaně sledovala jejich mizející záda, načež se pustila do další práce, kterou zde měla hromady: ošetřit několik desítek agentů.

,,Klidně běž, já to k sobě zvládnu sama," řekne po několika krocích Angie. Bohužel zatím neměla vlastní byt, tudíž byla přidělena ke svému otci. Pamatovala si přesně číslo bytu, kde strávila pokaždé celý víkend: 228.

,,Jsi si jistá?" zamračí se Thor a nedůvěřivě jí přejede pohledem. Vlasy měla ještě vlhké, jak si je umyla a ramena od černého trika nasáklá vodou. Vypadala, že je jí to úplně jedno.

,,Jo," loupne po něm unavenýma očima. Nebyla přece žádné dítě. Už ne.

Thor přikývne a odebere se na druhý konec chodby, kde se nacházela jeho buňka. Všichni Avengers dostali dvě hodiny volna na zotavení, což znamenalo první hodinu hodit sprchu a nechat se vyšetřit a tu druhou dohánět ztracený spánek a pokusit se v těch šedesáti minutách nabrat nějakou energii. Ve tři je pak všechny čekala schůze, kde proberou Lokiho a celou tu záležitost s Chicagem. Město bylo stále vyklizené od lidí a to hlavně proto, že se tam pořád nacházeli álfové, temní skřeti a ledoví obři.

Došla k dveřím číslo 228 a zabrala za kliku. Nic.

,,Nee," zasténá a položí čelo na dveře. Byla tak unavená, že se ani nedokázala vztekat, že si nevzala od otce klíče. Teď ho bude muset hledat po celém heliportu. A určitě jako na zavolanou natrefí na všechny Avengers, kteří jí budou zastavovat, ptát se, jestli je v pořádku a objímat.

Nesnášela objímání.

,,Angie?" Ze zběsilého přemýšlení jak se dostane do bytu bez klíče (použije kouzla? Zase přeskáče po parapetu?) jí vyrušil povědomý hlas. Znala ho, moc dobře. Občas ho slýchávala ve snech, dřív ho nenáviděla a teď... kdo to byl?

Otočila se za hlasem. Stál tam muž s delšími vlasy, než si u něj pamatovala, s asi dvoudenním strništěm, v tmavomodrém triku s dlouhým rukávem a černých džínsech. Věděla, že se dlouhým trikem snažil skrýt to, co na sobě snad nejvíc nenáviděl, ale záblesk dlaně ho prozradil. Měl by nosit i rukavice.

,,Bucky," vydechne. Srdce jí radostí poskočilo a najednou dostala nutkání se k němu rozběhnout a skočit mu do náruče. Proč? Proč to tak cítila? Vždyť si zrovna řekla, jak nesnáší objímání. A on má být výjimka? Je to vůbec možné? Pomyslela si, co by na něco takového řekl Ronpa a musela se ušklíbnout. Dal by jí minimálně dvouhodinové kázání, že žádné lidské city nesmí jako Bohyně cítit. Že láska není jejím osudem, že by se raději měla starat o své království.