ANGIE || Avengers

9. Všechno je v pohodě, všechno bude v pohodě.

Stáli uprostřed zaprášené a tmavé haly. Angie předklonila hlavu a podívala se nahoru. Měla pocit, že strop ani není vidět, jak je vysoko. Nebo to snad bylo kvůli tomu šeru?

Opatrně udělala další krok, až usazený a zatuchlý prach pod jejíma nohama skoro neslyšně zapraskal. Postřehla pozlacené zábradlí i schody, které bylo umístěno přesně uprostřed mramorové haly. Bylo ale tak špinavé, že to bylo sotva znatelné. Svícny kdysi určitě svítili ve dne v noci, vosk ze svíček občas kápnul na podlahu a sluhové to pak pracně drhli z podlah ven. Když přišla návštěva, královna se zjevila na balkónku v prvním patře a přísně si změřila cizince svým pronikavým pohledem. Sem tam nějaká socha dostala zátěž v podobě ohně a zavděčila se pak tím, že se rozpadla.

,,Myslím, že bychom měli jít po schodech nahoru," vyruší jí z přemýšlení Auscan a jednou rukou ukáže až úplně nahoru, kde Angie matně pozná konec schodiště a jediné dveře vedoucí dál. Mohlo to mít tak pět pater.

Zhluboka se nadechla a nechala starce, aby šel první. Říkal, že tu žil, tak určitě bude vědět, kam jít. Při stoupání po schodech nahoru položil svoji třesoucí se ruku na zábradlí, a aniž by mu nějak vadil prach, přejížděl s ní po zlatavém povrchu. Angie si pomyslela, že určitě vzpomíná na chvíle, kdy tu bylo živo. Jeho pohled tak naznačoval.

Všichni tři se snažili co nejméně pokukovat po ostatních místnostech - na to budou mít čas poté. Nejdůležitější bylo co nejdříve probudit draky a nastolit v Dragenhoiru dlouho očekávaný mír a klid. Tato země na novou panovnici čekala až přespříliš dlouho.

Když míjeli točitým schodištěm čtvrté patro, všimla si Angie velké knihovny na konci chodby. K jejímu překvapení jí na mysl hned vyskočil Bucky, kterého tam občas potkávala. Usmála se a pokračovala v cestě.

,,Co čteš?" zeptal se jí jednou za deštivé soboty James Barnes, alias Bucky. Uběhli asi jen tři týdny od jejich seznámení, kdy Avengers svolili a přijmuli Stevova nejlepšího kamaráda mezi sebe. Chvíli mu trvalo, než si zvykl na přátelskou atmosféru, na fakt, že ho nikdo neobviňuje z těh příšerných činů, kterých se dopustil a nikdo mu ani nedává za vinu, že se je kdysi snažil všechny zabít. On sám si to ale stále vyčítal a kdykoliv se jen na malý okamžit cítil šťastný, připomeněl si, co je za příšerné monstrum a znovu se utápěl v bolestných vzpomínkách. Byl to začarovaný kruh, který dobrovolně postupoval, aby se aspoň nějak potrestal. Nedovolil si být šťastný.

,,Já... uh, vlastně nevím. Jen se snažím nějak zabít čas," pokrčí rameny kudrnatá dívka, odloží Nukleární fyziku zpět do poličky (probůh, a to měla v plánu číst?) a se zájmem se na něj podívá. Podívá se na něj přesně tak, jak to dělají všichni. Jako by byl nějaký zajímavý a nový exemplář v městské zoo. Občas se tak i cítil.

Unaveně si povzdechl. ,,Ano?"

,,Jen mě tak napadlo..." začne hned Angelika -ne, počkat, vlastně Angie. Představila se mu jako Angie, ,,... kdybych vyslovila těch několik slovíček, co na tebe používali Rusové, ovládala bych tě pak?"

Bucky překvapeně zamrká a zadívá se na ní stylem, jestli si z něj nestřílí. Ona ale měla na tváři zcela vážný výraz, důkladně pozorovala jeho mimiku a čekala co řekne.

,,Ano, dalo by se to tak říct," přikývne pomalu a v hlavě si už představuje nejděsivější scénáře, na co by to tahle holka potřebovala, ,,proč -hm, proč se ptáš?"

,,Nó, potřebovala bych někoho, kdo by za mě četl všechny ty texty od Platóna a Sókrata," zamračí se při vzpomínce na všechny domácí úkoly, ,,jo a taky mě hrozně moc štve Sam, potřeboval by dostat přes držku."