Den neutíkal. Jen jsem seděl v lavici, tiše, tajemně. Dokonce se o mě šuškalo, že jsem psychicky labilní, dokonce i masochista. Ti lidé o mně vědí víc, něž já sám o sobě.
Po škole jsem se zvedl a vydal se k učitelce. Dostanu za uši, to je jistý, ale že to řeší až teď?
Opatrně jsem zaklepal a po jejím vyzvání vešel.
„Dobrý den, copak jste potřebovala?" šel jsem na to opatrně, vyvolat konflikt ze začátku není moc dobrý nápad.
„Všimla jsem si, že hodinám nevěnujete pozornost. Máte problémy?"
„Ne."
„Vaše známky napovídají opaku."
„Je mi jedno, co říkají. Na shledanou. Problémy nemám, neučím se" řekl jsem a odešel zpět do třídy. Bylo to drzé, ale co. Nenávidím, když mi někdo hrabe do soukromí.
I kdybych nějaké problémy měl, kdo by se zajímal? ONA? To tak.
Zalezl jsem do lavice a vyhrnul si rukáv o malý kousek nahoru.
Jizvy. Důkaz mé slabosti.
Rány stále se hojící.
Každým dnem jich bylo víc a víc.
„Kai, posloucháš mě vůbec?!"
ČTEŠ
Přehlédnutý
Short StoryPro co vlastně žiju? Co je smyslem bytí na tomto světě? Bolest? Ne? A co utrpení? Existuje vůbec spravedlivost? Co jsem komu kdy udělal, že mne Bůh trestá?
