Přehlédnutý

4.

Přišel jsem domů. Svlékl jsem si mikinu a hodil ji na věšák. Záclony jsem zatáhl, dveře zamknul a lehl si na postel. Líně jsem zvedl paži do vzduchu. I v tom šeru šly značky vidět. Už jsem chtěl přestat.
Štvalo mě to, už několik týdnů jsem byl čistý. Žádné nepřibývaly, pouze se hojily – některé rychleji, některé pomaleji.

Vzpomněl jsem si na Zena. Určitě jsem ho vídal ve škole, ale nemohl to být spolužák?

Natáhl jsem se na poličku pro rámeček s fotkou. Byla to naše třídní fotka. Tváře mi byly známé, ale jména jsem znal snad jen u pěti lidí. To jsem na tom tak zle? Nepamatuji si jména svých spolužáků?

Nicméně Zen tam nebyl. Ač jsem ho hledal, nikde nebyl.

Tak skarifikace, jo?
Heh, musel by být úplně slepý.

Rychle jsem si oblékl mikinu a černé džíny a vydal se ven. Z ničeho nic jsem měl potřebu se jít projít.

Procházel jsem jedním parkem v centru města. Bylo to opravdu kouzelné místo.

Hodně lidí zde hledalo přátele, někteří si šli jen odpočinout, za to co někteří běhali po kamením lemovaných cestičkách.

Posadil jsem se na jednu lavičku, když vtom jsem ho uviděl.