Přehlédnutý

1.

Byl to normální den, jako každý jiný.

Sedím ve škole, prostřední řada a poslední lavice. Jsem unavený, hlavu si podepírám, čímž patrně štvu učitelku. Sedím sám, okolo mé maličkosti nikdo není. Čert to vem!

Na sobě mám šedou mikinu, černé tričko a černé kalhoty. Kapuci mám přetaženou přes hlavu, tmavé vlasy mi padají do obličeje, jen moje oči září jako dva safíry. Všechno tolik kontrastuje s mojí bílou kůží, jsem jak stěna.

Nehybně jsem seděl, zíral do lavice a konce rukávů svíral v pěstích. Venku bylo neskutečné vedro, už to smrdělo létem. Však se není čemu divit, červenec za dveřmi.

,,Mladý pane, vnímáte mne vůbec?" zaznělo třídou a já si uvědomil, že je zle.

,,Na co se mě ptáte?" šeptl jsem nejistě.
Neměl jsem ponětí, co se po mě chce. Co dělat, jak se vyhrabat z těch všech vzpomínek.

,,Zda jste duchapřítomný, jak vidím - ne. Po hodině se stavte, bez keců"

Protočil jsem očima, povzdechl si a lehl si na lavici.