,,Jak ti mám dokázat, že to myslím zcela vážně?" ptal se mě Zen. Vypadal opravdu přesvědčivě, ale kdo ví, mohl mi lhát, že ano. On vlastně byl moc dobrý lhář.
Seděli jsme tam hodnou chvíli. Já byl znechucen, on mlčky seděl a pozoroval moji maličkost.
,,Kai? Jestli tě nepřesvědčí ani projev slabosti, netuším..." řekl a vyhrnul si levý rukáv. ,,Máme to stejné, což? Žádná skarifikace. Sám vím, že na to se musí jinak."
Bylo to tak chladné. Já jen zíral na nezahojené, patrně nové zářezy.
Ne,ne,ne, ne, ne. To není pravda. Že to není pravda! doufal jsem marně a snažil se sebe přesvědčit o opaku. Bylo to škaredé. Některé byly viditelně hluboké. Nedokázal jsem uvěřit obrazu předemnou.
,,Zene... Proč?" vydal jsem ze sebe a pohladil ho přes předloktí. ,,Co já s tím můžu udělat?" řekl jsem tiše, sotva slyšitelně. Pokud toto je kvůli mě, myslel to vážně? Měl mě taky rád? Stačilo by mít rád, ne milovat, ačkoliv by to byla dobrá možnost.
Trápil se kvůli tomu, že jsem ho ignoroval?
Zdravíčko, hlásím se po opravdu dlouhé době, ale přeci. Snad tu ještě někdo zůstal.
Jak si myslíte, že to dopadne? :O :)
ČTEŠ
Přehlédnutý
Truyện NgắnPro co vlastně žiju? Co je smyslem bytí na tomto světě? Bolest? Ne? A co utrpení? Existuje vůbec spravedlivost? Co jsem komu kdy udělal, že mne Bůh trestá?
