Přehlédnutý

10.

„Naivní hlupák" řekl jeden z nich, „kdyby jen věděl, že to nic nebylo."

Do očí se mi nahrnuly slzy. Za to druhý hned pokračoval: „Žádné strachy, fotodokumentace je taky!" zvolal a podal Zenovi fotoaparát, nejspíš s fotkou.

On.

On mi lhal.

Hrál si se mnou.

„Říkal jsem ti to, je teplej."

„Buzeranty nikdo nemá rád" ozval se třetí, reagující na poznámku druhého.

Zen vypadal nezúčastněně. Do tváře jsem mu neviděl, ale to co jsem teď viděl, mi myslím stačilo.
Zvedl jsem se a rozběhl se domů. Běžel jsem mezi lidmi, silnice nesilnice. Chtěl jsem být doma, zavřít se do pokoje a nos nevystrčit. Chtěl jsem sníst tabulku čokolády, která by mne přivedla na jiné myšlenky, chtěl jsem brečet, chtěl jsem někoho zmlátit a vybít si vztek.

Domov. V mém pokoji bylo jedno velké okno. Zastavil jsem se u něj a vší silou jsem udeřil do zdi. „Parchant jeden!" zařval jsem a mlátil do zdi. Klouby nabíraly červený nádech, některé se dokonce sedřely. „Auu" zakňučel jsem bolestně.

Co bylo horší, pomalu mi docházelo, jak to dopadne. Celá škola to bude vědět. Všichni. Nebude jediný člověk, co o tom nebude vědět. Prostě nikdo.