Přehlédnutý

15.

Ze všech lidí na světě jsem si přál potkat Zena jako posledního. Ať už byl, jaký chtěl, plamínek v mém srdci plál nadále, jen jsem si to nechtěl přiznat. Zakazoval jsem si to.

Nemohla to být láska. Ne k němu

„Proč? Proč bych jen já, hlupák, Ti dával další šanci?!" štěkl jsem po něm nechtěně. Ve mně to vřelo, chtělo se mi brečet, řvát, smát se.
 Byl jsem naštvaný a šťastný zároveň.

„Jó, tak mi to ujelo, ale já bez tebe nemůžu být" pověděl a já jen žasnul.

„Buzna. Jsem přeci buzna, nemám pravdu? Co by ses s někým takovým zahazoval, což?" schoval jsem rychle blok do tašky a tužku si zastrčil do náprsní kapsy košile.

Chvíli bylo mezi námi ticho, takové to nepříjemné, to husté, co by se krájet dalo. Zvedl jsem se, tašku si přehodil přes rameno a ledovým pohledem navázal oční kontakt.

„Ustup."