Přehlédnutý

14.

Uběhl měsíc a uběhl den. Nic, ale vůbec nic se nezměnilo. Po škole putovaly kdovíjaké zvěsti a povídačky, pořád jsem byl ta buzna, Zen mi pořád vypisoval a já byl stále uražený.
 Nechtěl jsem mu odpustit, ale moje nitro to sžíralo. Byl jsem uvnitř mrtvý.

Bylo krásné odpoledne – svítilo sluníčko, vítr pofukoval a rozhazoval mi vlasy, ptáčci zpívali a já, já seděl pod stromem v parku. Ano, v TOM parku. Nevěděl jsem, zda je to dobrý nápad, ale i přes to jsem sem šel.

Nohy jsem měl pokrčené, zády jsem se opíral o kmen a na kolenou jsem měl blok. Kreslil jsem si.

„Nečekal jsem tě tu" ozvalo se za mnou a já leknutím nadskočil. Je to vůbec možné? Proč? Ze všech lidí, proč on?

„Já tebe taky ne" odpověděl jsem tiše a sklopil hlavu k bloku ještě víc. Skoro jsem se dotýkal toho nádherného nočního motýla, bohužel na papíře.

„Dej mi ještě šanci, Kai."