Přehlédnutý

8.

Bylo to podivné. Něco mi nesedělo. Celou tu dobu. Měl zpoždění, dvacet minut. Choval se jinak, co mu jen přeletělo přes nos?

„Ahoj" pozdravil jsem jej, když se konečně uráčil přijít.

„Čau, promiň mi to zpoždění, něco jsem musel zařídit."

Podivné. Z ničeho nic? Navrhne a pak nic?

„To je v pořádku" pousmál jsem se naoko a s úsměvem dodal: „Můžeme?"

Po následném souhlasném přikývnutí jsme se rozešli k místu konání.

Všude bylo světlo, bylo to úžasné. Všechno je lesklo a třpytilo, děti skotačily a dospělí si užívali chvíli klidu. Bylo to opravdu dokonalé. My dva jsme se procházeli, bavili jsme se jako ještě nikdy. Dokonce jsem zapomněl, že přišel pozdě. Bylo to opravdu něco, co jsem si po dlouhé době užil – a to se nedělo často.

Ten večer byl úžasný. Prošli jsme celé město, dokonce i veškerá zákoutí. Prošli jsme každou uličkou za doprovodu dobré hudby, tance, radosti a štěstí.

Už byla tma a nám zbývalo poslední místo, kde jsme nebyli – lavička. Možná vám přijde vtipné, že proč zrovna lavička? Hodně pro mne znamená!

A bylo to tady. Došli jsme k ní. Park osvětlovalo pár lamp, moc jich nebylo, bylo příjemné šero.
Podíval jsem se na Zena, přiblble se culil, pak si mne ale přitáhl k sobě. Vyděsilo mne to, nebudu lhát.

„Zene?" šeptl jsem tichounce. Sice to byl super člověk, který se se mnou bavil, ale toto mi bylo podivné. Líbilo se mi to, nemohu říct, že ne. „Co to děláš?"

„Jen se na tebe dívám, vadí ti to snad?" odpověděl neutrálním tónem hlasu.

Nebylo to dobré. Rychle jsem ho od sebe odstrčil: „Nepřibližuj se!"

„A proč bych neměl? Jen protože se ti to líbí?"

Dostal mě.