Přehlédnutý

16.

To, co následovalo mým slovům, mi vyrazilo dech.

Neustoupil, místo toho mě přitlačil na strom a ruce dal vedle mé hlavy. Byl jsem chycen a nebylo zde úniku.

„Dej mi tu šanci!" řekl prosebně a přesto, že jsem neměl ani čas zareagovat, probojovával si cestu do mých úst.

„Ne! Zene, já nechci!"

Chceš. Všichni to víme, že?

„Co ti to udělá? Alespoň jeden den... prosím. Pak ti zmizím ze života."

Nabídka zněla víc než lákavě.

„Jeden den říkáš?" podíval jsem se na něj a pozdvihl obočí. „Den. Do zítřejšího odpoledne nebude nic, co by nás rozdělilo. Ale pak..."

„Děkuju!" cítil jsem, jak jeho ruce putují po mém těle. Bylo to jasné. Jsem jen jakási trofej. 

Nechová ke mně pravé city. 

Je to jen chtíč.