Baby Doll (CZECH)

Part 3 - Boy

"Harrymu je něco přes třicet. Je hodně podobný panu Damianovi” zazubil se na mě Richard, jeho tučné tváře se nerovnoměrně nafoukly. “Má tři děti, nejstarší je o rok starší než ty.”

Tmavá okna auta se stáhly a odhlalily Damianův poněkud otrávený obličej. "Musíme si pospíšit. Mám i jiné věci na práci," řekl, aniž by měl ponětí, co mi Richard říkal. 

Richard mi otevře dvěře auta. "Jo, a možná bys mu neměla vzdorovat. Má tendenci fyzicky ubližovat když je naštvaný," zašeptal předtím, než pokynul hlavou, abych nastoupila dovnitř. 

Zatajila jsem dech a cítila knedlík v krku. Křečovitě jsem sevřela tašku v ruce a tiše vklouzla na zadní sedadlo, příliš vyděšená a rozhodnutá nevzdorovat nikomu a ničemu. Richard po mě střelil ďábelským úšklebkem, než zabouchl dveře. 

______________________________

Kromě několika nepatrných vzlyků jsem zůstala zticha celou cestu. Když nebyl zaneprázdněný mluvením do telefonu, mluvil se mnou. Ptal se mě, jak dlouho jsem v Fleese a chtěl vědět něco o mých rodičích. Ale já ho ingnorovala. 

Podívala jsem se dolů na fialovou sportovní tašku, kterou jsem dostala. Trochu jsem jí rozepla, uvnitř byly složené krátké šaty a průsvitná noční košilka. Znovu jsem ji zapla a nohou odstrčila na stranu. 

Oči se mi zavíraly z psychického a fyzického vyčerpání, snažila jsem se udržet pozornost, v tom jsme dorazili na místo. Cesta byla kratší, než jsem očekávala. Pneumatiky Mercedesu zapištěly a my prudce zastavili podél příjezdové cesty. Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep. 

Na Damianovo požádání jsem neochotně vystoupila z auta, berouc s sebou sportovní tašku. Bylo lepší mít něco, než nic. Silný vítr zafoukal a stáhl mi gumičku z vlasů. Moje tmavé kadeře vlály ve větru. Teprve teď jsem si uvědomila, že se Bee skutečně podařilo, aby moje vlasy vypadaly reprezentativně... ale za špatným účelem. 

"Pospěš si," slyšela jsem Damianovo volání. Buclatý starý muž byl již na prahu domu. "Je  chladná noc."

Spěchala jsem podél cesty vedoucí k obrovskému domu. Nohy mi ztuhly, když jsem se dostala ke dveřím. Nemohla jsem se přinutit vstoupit, ačkoliv vstupní dveře už byly dokořán. 

Oslnila mě zářivě žlutá světla v interiéru, když jsem zůstala nehybně stát na uvítací rohožce. "Pojď dál," naléhal Damian. Posadil se na koženou pohovku u malého hořícího krbu.

Opatrně jsem vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře, srdce mi zběsile tlouklo. Všimla jsem si baculaté ženy středního věku, stojící v rohu místnosti v šatech pokojské, jak se na mě usmívá. Vrátila jsem jí přátelské gesto a odhodlala jsem se pokračovat dál do domu. 

Damianův syn nebyl nikde v dohledu. Přemýšlela jsem, kde je jeho žena a děti. Hlavu jsem měla těžkou a znovu pocítila úzkost. 

"Chovej se jako doma Thalio," řekl mi Damian a vytáhl si z kapsy tabák. Vstal a přešel ke mě. "Mám teď něco na práci, takže tě opustím." 

Nebyla jsem si jistá, jestli se mi ulevilo. Věděla jsem, že Damian hrál roli v této tragédii, on byl ten, kdo mě sem přivedl a jediný, kdo mě mohl vzít zase zpět. Nevěděla jsem, co přijde dnes večer. Nebyla jsem na nic připravená.

"Poslouchej, dítě," otočil se ke mě, když došel ke dvěřím. "Vím, že je to všechno pro tebe nové, ale žádám tě, aby se můj syn cítil jako pravý muž."

Pravý muž? Zplodil tři děti, neměl by se už cítit jako pravý muž?

Když Damian zamkl všechny zámky na vstupních dveřích a odešel, ocitla se v obyváku sama, jen s úsměvem služky, pokaždé když se naše pohledy setkaly. Vypadala přátelsky... a já měla bláznivý nápad. Doufala jsem, že kdybych jí řekla svůj příběh, mohla by mi pomoci utéct. 

"Přála by sis nějaký teplý nápoj, drahá?" nabídla se s úsměvem, který zatím neopustil její tvář. 

"Jsem Thalia. Jak se jmenujete?" zeptala jsem se místo toho. 

"Ach, Maria, ale říkají mi paní Briffen, ty mi můžeš říkat jakkol-."

"Paní Briffen... mohla by jste mi s něčím pomoct?" požádala jsem ji a pustila svou sportovní tašku na zem. 

"Já už vím co chceš, drahá," řekla, když propletla prsty a spojila ruce. "Ty chceš, abych ti pomohla. Ale promiň, že ti to musím říct, byla jsem upozorněna od Richa- myslím, pana Richarda. Řekl mi, že pokud se nějak dostaneš pryč, veškerá vina padá na mě a pan Damian mě zničí."

Ztěžka jsem vydechla, když zmizela má poslední naděje. I kdyby se mi podařilo utéct, dostala bych rodinu do nebezpečí... a tak jsem zůstala uvězněna v tomhle mizerném osudu. 

"Omlouvám se. Ale ráda bych si dala  ten teplý ná-"

"Paní Briffen!" mužský hlas se rozezněl všude okolo, zachvěla jsem se. Byl to on. 

"Už jdu!" odpověděla klidným tónem a znovu se otočila ke mě. "Už je vzhůru."

"Sklenici mléka..." hluboký hlas se znovu ozval, tentokrát hlasitěji. Vysoký stín se objevil na zdi obklopující spirálu schodiště, následovaly silné kroky. Neklidně jsem se ošívala, zahltily mě myšlenky.

"Ale vy máte alergii na laktózu, pamatujete?" připoměla mu. 

Byla jsem překvapena, když jsem ho konečně uviděla. Nebylo mu něco přes třicet, on rozhodně nemohl zplodit tři dospělé děti – tedy pokud tenhle nebyl jedním z dětí. Nemohla jsem si být jistá. Ať to byl kdokoliv, byl mladý a ve skutečnosti vypadal asi tak v mém věku. 

Byl v černých džínách a knoflíky kostkované košile byly všechny rozepnuté. Vrávoral po schodech dolů, jeho tmavě hnědé vlasy byly katastrofálně rozcuchané. Byl opilý.

"Já... jdu ven," zamumlal nezřetelně, promnul si oči, když se zamotal na posledním schodě. Byla jsem překvapena, jak se mu podařilo bez pádu se úspěšně dostat dolů. "Na Petrovy narozeniny."

"Právě jste z nich přišel a opravdu si nemyslím, že je bezpečné, aby jste řídil," poradila mu paní Briffen. 

"Jsem schopný-" odmlčel se a pokoušel se narovnat tím, že se přidržoval pohovky. "Jsem schopny rozhodovat o sebe... jestli můžu nebo nemůžu jít."

"Myslím si-"

"Buď zticha! Bolí mě z tebe hlava," máchal kolem sebe rukama, jak se snažil sám narovnat. 

Klopýtal směrem ke vstupním dvěřím. Mumlal nezřetelně nějaká slova, kterým jsem nerozumněla a když konečně dosáhl svého cíle, musel se opřít o dřevo. Ztratil rovnováhu a odřel si čelo o dveře, pak začal pomalu klesat dolů na podlahu. 

Paní Briffen k němu přispěchala a vzala pod pažemi. "Jsem v po...řádku," zasténal, když mu klesla víčka. 

Nevšiml si mé nervózní osoby, nebo vůbec mé přítomnosti, když ho paní Briffen táhla kolem mě na gauč v obývacím pokoji. Okamžitě se zhroutil na sametovou pohovku, jeho opilé tělo se trochu cukalo, než začal pomalu oddychovat. 

Paní Briffen ustoupila, jakmile si byla jistá, že je v pořádku. Zhluboka se nadechla a obrátila se ke mě s nejistým úsměvem.

"Thalio... tohle je Harry."

 _________

pozn. Tak další díl je na světě. Doufám, že se Vám to líbí. Opět děkuji Kačí, která mi to vždy po mě zkontroluje. Tak prosím komentujte :-*