Baby Doll (CZECH)

Part 15 - Exposed

Přecházela jsem sem a tam po tmavé chodbě v druhém patře, nohy mě už bolely. Nemohla jsem to udělat. Nemohla si tím projít a nemám na to ani odvahu. Přitiskla jsem se zády o studenou, tvrdou zeď a sklouzla dolů. Seděla jsem, opřená o zeď, kolena přitisknutá k hrudi a slzy mi stékaly po tváři.

Nevěděla jsem, co dělat. 

Zahlédla jsem v okně záblesk, rychle jsem se tím směrem otočila. Následovalo zlověstné zahřmění, při kterém mi poskočilo srdce. Potom jsem se ocitla v černočerné tmě. Prostě skvělé. 

Bylo mi jasné, že jsem byla psychicky příliš slabá, abych vstala a po tmě našla cestu do pokoje. Pevně jsem objímala kolena, rozhodnutá nepohnout se z místa. V chodbě se stále ozýval hlasitý hrom a zdálo se, že zesiluje.

Uši jsem si zakryla rukama, ale přece to nestačilo. Jediným světlem byl blesk venku. Jak jsem se posouvala, od okna na konci chodby, dál do tmy, zahlédla jsem periferně oranžové světlo. 

Otočila jsem se ke světlu a uvědomila  si, že přichází ze schodů. Přibližovalo se a než jsem se vzpamatovala, blížilo se ke mně. Netrvalo dlouho a došlo mi, že to je Harry držící svíčku. 

"Tady jsi," chytil mě za loket a pokusil se mě zvednout.

Postavila jsem se na nohy, utírajíc si slzy z obličeje, i přestože bylo sotva vidět v té tmě. "Proč tě vždycky najdu na nejpodivnějších místech? Proč tady sedíš?" zeptal se Harry, držíc mě za rameno. 

Protože byl Harry větší, musela jsem k němu vzhlédnout. Malý oheň mu osvětlil tvář, vytvářel stíny kolem jeho rysů. "No? Vysvětlíš mi to?" zeptal se znovu. 

Než jsem stačila něco říct, hrom se znovu ozval. Tentokrát to bylo těsně u nás. Z šoku jsem poskočila blíž k Harrymu. Bouřka přestala, ale stále pršelo. Uvědomila  si, jak jsem u Harryho blízko, až když jsem slyšela jeho dech. Podívala jsem se dolů na své prsty, které svíraly jeho kostkovanou košili. 

Chtěla jsem se ho pustit, ale jeho paže mi to nedovolily a držely mě v pevném objetí. Ucítila jsem jeho bradu u hlavy. "Pojďme odsud pryč," zašeptal. 

Harry mě dovedl do svého pokoje. Musel vědět, že se bojím bouřky, protože mě celou dobu ochranitelsky držel. 

Pustil mě, když jsme dorazili do jeho pokoje, kde již svítilo několik svíček. Bylo to v naprostém kontrastu se zbytkem domu. "Jak dlouho bude vypnutý proud?" zeptala jsem se, když Harry opatrně pokládal svíčku na stůl u postele.

"Pravděpodobně až do rána," zbytek domu byl bez světla, Harry přešel ke dveřím a zavřel je. Vrhl se na postel, natáhnul paže a povzdechl si. Složil ruce pod hlavu a zadíval se do stropu. "S mámou jsem zapaloval svíčky a srovnával je do nejrůznějších tvarů, kdykoliv vypadl proud. Nestávalo se to moc často, ale byl to ten nejlepší čas" vypustil sotva slyšitelný smích. 

"Tam, kde bydlím já, proud vypadává skoro pořád. Někdy to majitelé dělají schválně, aby dostali víc peněz od obyvatel. Pro mou rodinu, to ale tak zábavné není," pokrčila jsem rameny. 

"Kdy tvůj otec zemřel?" zeptal se Harry a posadil se. 

"Když mi bylo skoro třináct. Bylo to tak náhlé. Během měsíce onemocněl a v dalším odešel. V podstatě, byl naším štítem a potom se všechno začalo hroutit," byla jsem překvapena, jak snadno ze mě ta slova vycházela. 

"Vím, že by ses smála, kdybych ti řekl, že můj život byl taky tak těžký, jako tvůj." 

"Každý si projde drsným obdobím," řekla jsem mu. "Abych byla upřímná, nemyslím si, že se semnou může někdo měřit," dodala jsem s mírným úsměvem.