Baby Doll (CZECH)

Part 14 - Decisions

Hodiny odbily 2.

Ze stropní lampy vycházelo jediné světlo, když jsem stála u linky. Tma kolem mě podněcovala, v tuto chvíli, mou jedinou touhu. Nic mi nedávalo smysl ... byla jsem ztracena. Nedokázala jsem jasně uvažovat. Deprese pohltila mou mysl a zahalila všechny rozumné myšlenky. 

Dívala jsem se na své natažené ruce. Vlastně jsem si nikdy neuvědomila, jak bledá jsem byla. Prsty se mi začaly třást, jak se přibližovaly k noži. Když jsem vzala lesklý předmět, zahlédla jsem v ostří svůj odraz. Nikdy jsem se na sebe takhle nedívala. Pevně jsem sevřela rukojeť, dlaně se mi potily. Pevně jsem zavřela oči, snažíc se blokovat jakékoliv postranní myšlenky. 

Veškeré utrpení, každá bolest by zmizela, pomyslela jsem si. Můžeš to udělat, Lio. Budeš s tátou. 

Slzy mi nekontrolovatelně ztékaly po tvářích. Temná mlha zastřela mou mysl. Prudce jsem otevřela oči, když jsem pocítila ostrou špičku skrz svetr, na mém žaludku. Zastavila jsem a držela ji tam. Tohle je opravdové. 

Bolest bude pouze dočasná, v mžiku  bude pryč, spolu se vším ostatním, slyšela jsem hlas. Cítila jsem knedlík v krku. 

"Thalio?" další výstřel z reality. "Co to sakra děláš?" hlas zesílel.  

Někdo mi vytrhl nůž z ruky, viděla jsem jak zvolna spadl na dlaždice v kuchyni. Někdo mě chytl kolem ramen a otočil. Dívala jsem se na Harryho, viděla jsem ho dvojmo. Nedokázala jsem pochopit, co se děje, ale najednou jsem se cítila v bezpečí. 

Rozostřilo se mi vidění, každou sekundou se bolest hlavy stávala nesnesitelnější. "Lio," několikrát jsem ještě zaslechla své jméno, ale Harryho hlas se ztrácel. 

Kolena mi slábla, nebyla jsem schopná se dál udržet, pocítila jsem, jak padám, ale nedopadla jsem na zem. Mé bezvládné tělo bylo zachyceno. 

___________________

Ucítila jsem mírné pálení na víčkách, ještě než jsem otevřela oči, uvědomila jsem si, že už nebyla noc. Byla jsem nějakou dobu mimo. Co se stalo? Ptala jsem se sama sebe. 

Sevřela jsem v rukou prostěradlo. Nade mnou visel neosvětlený lustr a silná vůně kolínské se linula všude kolem. Tohle nebyl můj pokoj.

Rychle jsem se posadila a hlava se mi zběsile rozbušila. Vzpomněla jsem si, jak mě Richard uhodil. Pořád jsem to cítila a všimla jsem si, že mám hlavu obvázanou. Bolest hlavy zmizela a bolest uvnitř mě zeslábla. 

Když se mlha, zastírající mou mysl rozplynula, uvědomila jsem si, že to byl Harryho pokoj. Potom jsem si vzpomněla, o co jsem se včera večer pokusila. Při tom pomyšlení mi přejel mráz po zádech. 

Nejen, že to bylo zcela nerozumné, ale i sobecké. Nepřemýšlela jsem o důsledcích. Ignorovala jsem to, čím by si musela projít rodina, kdybych se zabila. 

Cítila jsem se v pasti, ztracená a opuštěná. Byla jsem v šachové partii a věděla jsem, že prohraju, ať udělám jakýkoliv tah. Chtěla jsem to vzdát. 

Dveře byly pootevřené, paní Briffen je otevřela kolenem a vstoupila s tácem plného jídla. Posadila se na postel a položila tác vedle mě. "Jak se cítíš, drahá? Včera si nás velmi vystrašila."

"Proč jsem v Harryho pokoji?"

"Chtěl na tebe v noci dávat pozor, po té co lékař odešel. Vzhledem k tomu, že je tvůj pokoj na druhém konci domu, by to bylo obtížnější, takže si zůstala tady. Neboj se, spal na gauči v přízemí," vysvětlovala, jak nalívala čaj do šálku.