Nečekaný zvrat ✔

4. Život není fér

Probudila jsem se v pokoji, který jsem nikdy v životě neviděla. Byl bíle vymalován a nacházely se v něm bíle povlečené postele. V jedné z nich jsem právě ležela. Vedle postele stál prostý noční stolek a malá židle bez opěradla. Snažila jsem se rozvzpomenout co se stalo, ale když jsem na něco myslela, tak mě začala tříštit hlava. Proto jsem raději na nic nemyslela. Alespoň jsem se o to pokusila. 

Otočila jsem hlavu ke dveřím, protože se mi zdálo, že je někdo otevřel a vešel dovnitř. Dlouho jsem nikoho neviděla, a tak jsem si myslela, že se mi to zdálo. Zvedla jsem se do sedu, ale ihned jsem toho zalitovala, protože mi do hlavy a do pravé nohy vystřelila strašná bolest, kterou jsem přetrpět nehodlala. Zhroutila jsem se zpátky do polštářů a přikrývek.  

Ale nezdálo se mi to, do pokoje vešla mladá, černovlasá dívka, vypadala tak na patnáct, ale to nevím jistě. Přistoupila k mé posteli s tácem, na kterém byly čokoládové sušenky a podle vůně mátový čaj. Položila tác na noční stolek a zadívala se na mě svýma oříškovýma očima.

"Jak ti je?" zeptala se mě svým vysokým hláskem šestiletého dítěte a položila mi ruku na čelo, jako by mi měřila teplotu. Přesně tak jak to dělala matka. Když jsem si na ní vzpomněla, tak mi ihned došlo co se stalo. Mojí matku už nikdy neuvidím. Měla jsem co dělat, abych se teď nerozbrečela, ale lesknoucí oči se zakrýt nedaly, "máš teplotu," dodala a dala ruku z mého čela pryč.

"Kde... kde to jsem?" zeptala jsem se a opatrně se posadila. Šlo to trochu lépe, ale pořád jsem cítila tu ostrou bolest. Abych trochu bolest zahnala, tak jsem se posunula ke zdi, o kterou jsem se následně opřela.

"Jsi v institutu pro lovce stínů," odpověděla na mou otázku a posadila se na kraj mé postele. Málem jsem z toho omdlela. Tak oni opravdu existují? Zkusila jsem zůstat v klidu, ale moc to nešlo. Byla jsem strašně vystresovaná a bála jsem se jako malé dítě. Ačkoliv někde v hloubi duše jsem za to byla snad i ráda.

Zadívala se z okna a mě tak napadlo, co tam asi vidí. Opatrně jsem otočila hlavu na stranu, abych se koukla, co tam vidí. Za oknem se snášelo na zem několik malých sněhových vloček. Ono sněží pomyslela jsem si, ale pak mi to došlo. Já mám přece narozeniny dvanáctého prosince. Zajímalo by mě, kolik dní jsem prospala.

"Kolikátého je dnes?" zeptala jsem se a otočila jsem se zpátky na dívku, která už také odvrátila pohled od okna.

"Dnes je čtrnáctého dvanáctý. Proč?" odpověděla a její tvář se změnila ve vystrašenou. Co jí tak mohlo vystrašit? zeptala jsem se sama sebe. Vždyť jsem se ptala jen na datum. Dodala jsem v duchu a kousla se do tváře.

"Jen tak," řekla jsem a pokusila se o úsměv, ale spíše to vypadalo, jako bych se šklebila. Sama už jsem si odpověděla na otázku, kolik dní jsem prospala. Byl to celý jeden den. Což by bylo na normálního člověka dost, ale na zraněného asi akorát.

"Ty máš od přírody černé oči?" zeptala se mě a nahnula se ke mně blíže, aby si mohla mé oči lépe prohlédnout. Trošku jsem se odtáhla, jak mi radil instinkt.

"Co? Ne, já je měla od přírody zelené," protestovala jsem a asi už jsem zjistila z čeho byla tak vystrašená. Po tom incidentu s démonem se moje oči ze zelených změnily v černé. To znamená, že...to znamená, že se ze mě stal démon! Byla jsem tak rozhozená, že jsem začala prudce oddechovat a tu holku jsem jen vystrašila.

"Zajdu pro Jamese a Julii," řekla a rychle vstala z postele. Za chvíli už byla pryč i z pokoje a na chodbě bylo slyšet její cupitání.

Panebože! pomyslela jsem si, Jak je tohle možný? do očí se mi draly slzy, ale já nevěděla jestli ze ztráty matky, nebo z toho, co jsem teď zjistila. Vklouzla jsem  zpátky pod přikrývku, kde jsem usnula.